Léčba |Yoonmin|

4

"Můžeš ke mně dneska přijít? Potřebuju si s tebou promluvit," řekl mi Minhyun, když jsi mě odchytil na chodbě po pracovní době. Už jsem byl převlečený ve svém oblíbeném černo-bílém svetru a chystal se jít domů.

"Mám na tebe počkat?" zeptal jsem se, když jsem viděl, že je ještě v nemocničním. Přikývl a společně jsme šli do sesterny. Obratnými pohyby ze sebe sundal doktorský plášť a bílou košili, co měl pod ním. Odhalil tak svá docela dost pěkná vypracovaná záda. Dech se mi trošku zasekl v hrdle a rychle jsem odvrátil pohled od jeho nahé kůže. Naštěstí na sebe rychle hodil bílé tričko a oba jsme spolu opustili nemocnici.

"Není doma tvoje přítelkyně?" zeptal jsem se, když jsme vešli do jeho bytu. Byl docela útulný a pro dva docela dost malý.

"Ne, není. Poslední dobou je tady, když já ne a zmizí, když přijdu," povzdechl si a šel nám pro vodu. Já se posadil ke stolu, na kterém měl rozházené složky. Na jednu z nich jsem se podíval, hlavně na tu fotku. Choi Minki.

"Tohohle kluka jsem operoval," oznámil jsem mu a studoval jeho složku.

"Já vím, jsem jeho ošetřující. Je to hodný kluk, chtěl jsem, abys ho operoval ty. Jsi tu jeden z nejschopnějších doktorů," odvětil mi Min smutně a postavil přede mě skleničku.

"Klidně si zapij prášek," pobídl mě z ničeho nic, jako by mi četl myšlenky.

"Jak o tom víš?" Nervózně jsem se ošil. Nikomu jsem nikdy neřekl, že je beru a snažil jsem si dávat pozor, aby mě nikdo neviděl.

"Nejsem slepý, Jimine, a nejsem slepý ani vůči tomu, jak se chováš k Yoongimu. Můžeš být rád, že pan Kim slepý je, jinak bys už visel," odpověděl mi s upřeným pohledem.

"To je pravda," přitakal jsem a zapil malou pilulku.

"Tenhle systém nemůže dlouho vydržet," pokračoval dál Min v úvahách a sám si usrknul vody.

"Proč myslíš?"

"Trpí v něm moc lidí. Zanedlouho se to zhroutí." Já jen přikyvoval. Měl pravdu. Takhle to nemohlo jít do nekonečna.

"Ty to hlavně vydrž. Nechci se dívat na tvou smrt nebo, nedej bože, tě sám přivazovat k lehátku, dobře?" zeptal se s něhou v očích a naklonil se ke mně. Kdybych v sobě neměl prášky, rozbrečel bych se. Chtěl jsem něco cítit, nic jiného jsem nechtěl, jen znovu cítit něčí blízkost nebo jenom nějaké city. Byl jsem tak utlumený od všeho. Chtěl jsem plakat, ale moje oči vyschly. Moje srdce chtělo puknout, ale můj tep byl v klidové frekvenci. Chtěl jsem se nechat sevřít v Minově náruči, ale moje tělo se nehlo ani o centimetr. Chtěl jsem to všechno říct nahlas, ale můj jazyk ochabnul a moje hlasivky protestovaly. Proto jsme jen v tichosti s Minem seděli a pili vodu.

Zůstal jsem u něj dlouho. Jeho přítelkyně na pár dní odjela a sdělila mu to jen esemeskou. Ležel na gauči a já se choulil v křesle s čajem v rukou. Za chvíli jsem slyšel Minovo tiché a pravidelné oddechování. Tvář měl klidnou, rty lehce pootevřené a rozcuchané vlásky. Vypadal nádherně. Trochu jako spící anděl.

Odložil jsem hrneček a z jeho ložnice donesl peřinu, kterou jsem přes něj přehodil.

"Krásné sny, Mine," zašeptal jsem, než jsem se vytratil z jeho bytu.

Nebylo to daleko od mého domova, takže jsem už pár minut skopával ze sebe boty ve svém bytečku. Sundal jsem ze sebe kalhoty i košili a zaplul do nadýchaných peřin. Bylo dost pozdě a zítra, respektive dneska, mě čekala prohlídka Yoongiho zranění a vpravení mu do žil vakcínu proti gay viru. Taky budu muset všechny pacienty odvázat z lůžek, protože k nám přijde inspekce a pan Kim nechce vypadat blbě, že se nemůžou hýbat a tráví celý den v jedné poloze.