Léčba |Yoonmin|

13

Za pár dní, kdy mě táta držel doma a vpichoval do mě ty jeho super drogy, jsem si na nich opět vybudoval lehčí závislost. Jakoby se ty dny předtím ani nestaly. Jedl jsem jenom proto, že mě do toho nutil. Neměl jsem potřebu jíst, pít ani spát. Jen jsem zíral do prázdna.

Ale když jsem v pondělí zase nastoupil do nemocnice na místo doktora, všechny vzpomínky se mi vybavily. Jak zabili Namjoona, po kterém zůstal ještě krvavý flek na podlaze. Jak postřelili Minhyuna. Jak zbičovali Yoongiho. Jak na mě mířili pistolí.

Zase to začalo od začátku. Dostal jsem přidělené pacienty. Prvním byl Kim Seokjin. Ležel svázaný na lehátku s rozbitým obličejem.

"Jine," hlesl jsem, když jsem k němu došel.

"Jimine? Proboha, neříkej mi, že už jsi zase na těch práškách," zamumlal a do očí mu vyhrkly slzy.

"Omlouvám se."

"Dělej, co musíš," odpověděl mi naprosto stejně jako kdysi. Dalším byl Min Yoongi. Můj Yoongi.

Srdce mi i přes prášky poskočilo, když do mě zabodl svoje černé oči. Bílé povlečení pod ním bylo nasáklé krví a jeho obličej vypadal strašně. Určitě se ani nevyspal kvůli bolesti. Vsadil bych se, že mu nedali ani sedativa.

"Koukám, že prožívám dejavu sestřičko," ušklíbl se, ale v jeho hlase byla dokonale slyšet nenávist. Nenávist vůči mně.

"Yoongi, prosím..."

"Nesnaž se. Jsi fakt stejný jako oni. Nějak nemůžu vydýchat, že jsem se v tobě mýlil, že jsem se do tebe zamiloval. Nikdy jsem nezažil takový omyl a zklamání," přerušil mě chladným hlasem a s každým slovem mi zařezával ostří nože do srdce.

"Dostanu vás odsud," zašeptal jsem, aby mě kamery neslyšely.

"Víš, čím bys mi udělal radost? Zabij mě. Napíchej do mě kurva všechny sračky, které najdeš a nech mě umřít. V tomhle světě už žít nechci. Mám dost. Přišel jsem o Joona, kterého jsem znal deset let. Přišel jsem o tebe. O jakoukoliv naději. Už tu nemám co dělat."

"Yoongi, napravím to." Ani jsem necítil, že mi po tváři skanula slza. Ty prášky už přestávaly působit.

"Nic nenapravíš. Běž si vzít další prášek, aby tě náhodou nenapadlo se se mnou zase líbat a vypadni. Upřímně doufám, že ještě dnes umřu, abych už tě nemusel nikdy vidět." Kurva, kurva, kurva... Moje srdce začalo bušit rychleji.

"Slibuju, že to spravím," zašeptal jsem předtím, než jsem odešel a než po mně stihl prsknout ještě nějakou urážku, kterou bych si mimo jiné zasloužil.

Přišel jsem do místnosti, kde ležel Hwang Minhyun.

"Už jsem si začínal myslet, že tě zastřelil táta," zasmál se, když jsem vešel.

"Jak se můžeš usmívat?" podivil jsem si, ale jeho úsměv mi aspoň trochu utišil rány na duši.

"Vypadáš o dost hůř než já a baví mě ten fakt, že jsem se bál toho, že naše role budou vyměněné a já tě budu mučit," oznámil mi, zatímco jsem si k němu přisunul židli.

"To potěší. Co dělá rameno?" zajímal jsem se a se starostí ho pohladil po obvaze.

"Bolí jako zasraná svině, ale mohlo být hůř. Jen tam budu mít nechutnou jizvu, což mě štve, ale žiju, takže fajn," odvětil a pak ještě šeptem dodal, jestli bych mu nemohl zvednout sedativa, na což jsem kývl a přitom si to zapsal.

"Mluvil si s Yoongim?" zeptal se smutně.

"Nenávidí mě. Proč ty jsi tak... V pohodě?" odpověděl jsem a silně si skousl ret.

"Protože tebe i tvého otce chápu. Je jasné, že když má jak, tak bude své dítě bránit za každou cenu a řekl bych, že ty prášky do tebe narval násilím." Min na to kápnul, protože dost dobře znal mého otce.

"Dostanu vás odsud," řekl jsem odhodlaně a opravdu jsem si byl jistý, že toho nějakým způsobem dosáhnu. I kdybych měl někoho zabít nebo někdo měl zabít mě.

"Jak to chceš udělat? zeptal se zaujatě Min a hned vzápětí sykl bolestí, protože s tím ramenem blbě pohnul.

"Máš ještě pořád tu motorku na parkovišti a klíče pod květináčem?"

"Jo, mám," přikývl a ještě podezřívavěji se na mě zadíval.

"Co je s Taehyungem a Kookiem?"

"Zdrhli. I s Taeyongem a Tenem a pár dalšíma," odpověděl mi po chvilce zapeklitých úvah, až se mu mezi obočím objevila vráska.

"Fajn, to je jediné, co potřebuju vědět. Kdybych se už nevrátil, tak mě zabili." Naposledy jsem mu zkontroloval hodnoty a vydal se pryč.

To, co jsem se chystal udělat, bylo zatím to nejriskantnější, co jsem kdy dělal. I skočit z letadla bez padáku a doufat, že si někde chytím nějakého ptáka a použiju ho jako rogalo, by bylo bezpečnější.