Léčba |Yoonmin|

9

Když se domluvily všechny podrobnosti toho útoku, popřál jsem jim dobrou noc a zalezl si do svého přiděleného stanu. Na jeden den toho na mě bylo opravdu dost. Poprvé jsem se doopravdy líbal s klukem. Po dlouhé době jsem zase něco cítil. A ještě se s nimi budu muset plížit do nemocnice... Yoongi říkal, že mě naučí zacházet s revolverem. To samo o sobě neznačilo nic dobrého. Zachumlal jsem se do dvou dek, které mi sem přinesl Kookie, a odplul do říše snů. Bohužel ne moc pěkných snů.

"Sestřičko!" křičel Yoongi, který byl spoutaný na lehátku a celý od krve. Chtěl jsem k němu běžet, ale nemohl jsem se ani hnout. Byl jsem přivázán k mučícímu křeslu a vedle mě postával pan Kim s hořkým úsměvem.

"Yoongi!" vyjekl jsem a začal sebou mlít, abych se k němu nějakým způsobem dostal.

"Chceš vidět tu svou buzničku umírat?" zazubil se na mě, přešel k Yoongimu a vytáhl ho za vlasy do sedu. Ke krku mu přiložil skalpel.

"Proč jsi mě zradil, Jimine?" zaúpěl Gi bolestným hlasem a já se snažil vyprostit z provazů, ale jen jsem si rozedřel zápěstí do krve.

"Yoongi, prosím!" vzlykl jsem a ucítil kovovou pachuť krve v ústech, kam mi někdo začal rvát  ty nechutné prášky.

"Nejsi jeden z nás. Jsi jen odporné monstrum," zaječel na mě, než mu ostří skalpelu prořízlo tenkou kůži na krku a karmínová tekutina si našla cestu ven z jeho těla.

"Jimine," ozvalo se odněkud a rozléhalo se celou místností.

"Yoongi, ne!" vyjekl jsem a ještě víc se začal zmítat.

"Sakra, Jimine, prober se." Zase ten hlas. Umírajícího Yoongiho, který se válel v kaluži vlastní krve pohltila temnota. Něčí ruce se mnou třásly a já pomalu otevíral oči.

"Jiminie, uklidni se, to jsem já," chlácholil mě ten hlas a já rozmrkával slzy, abych přes ně uviděl Giho, kterého osvětlovalo jen slabé světlo lampičky v mém stanu.

"Co se stalo?" panikařil jsem a začal se nekontrolovatelně třást. 

"Křičel jsi moje jméno, převaloval ses a plakal jsi," vysvětlil mi, zatímco já se na něj vrhnul, zaťal mu nehty do zad a nanovo se rozbrečel.

"V-vrať mi ty prášky Yoongi, vrať m-mi je. Tohle se nedá vy-vydržet." Skoro jsem se nemohl nadechnout, jak mě ten pláč zmáhal.

"Jimine, jsi v pořádku. Nemusíš se bát. Jsem tu s tebou," zašeptal mi do vlasů, kam mě lehce políbil.

"Chceš mi říct, co se ti zdálo?"

"Ne!" fňukl jsem a znovu jsem před očima viděl, jak mu pan Kim podřezával tepnu.

"Jak dlouho jsi žil takhle?" Něžně mě hladil po zádech a kreslil mi na ně kolečka. Ty pohyby mě docela uklidňovaly. On samotný mě uklidňoval. Jakoby byl moje nová droga.

"Moc dlouho. Po roce jsem to přestal počítat," zamumlal jsem a ještě víc ho stiskl. Na to mi odpověděl jen bolestným syknutím. Nespokojeně jsem se od něj odtáhl a zkoumavě jsem si prohlédl jeho obličej stažený v bolestné grimase.

"Co se stalo?" zeptal jsem se s obavami v hlase.

"Záda," řekl a skousl si ret. Rychle jsem si vlezl za něho a málem jsem dostal lehčí infarkt. Jeho bílé triko bylo nasáklé rudou krví. Musel jsem mu potrhat stehy na těch ranách od bičování. Kurva, jsem takový debilní kretén. Opravdu jsem mu ublížil.

"Sakra, krvácíš. Musím ti to ošetřit. Musíme jít na ošetřovnu," vychrlil jsem na něj a setřel si veškeré slzy. On mě tu utěšuje a já ho ještě zraním.

"Ano," přikývl a vedl mě k jedné z budov, která stála za našimi stany.

Celá místnost byla zařízená jako v nemocnici. Lehátko, nemocniční náčiní a léky. Rychle jsem přepl do módu doktor a nakázal Gimu, aby si svlékl triko a položil se na lehátko. Já našel vatové tampónky, dezinfekci a nějakou mast.

Yoongi už ležel svlečený a vyčkával. Musel jsem uznat, že nad jeho zádama nepřestanu nikdy slintat. Teď to ale šlo stranou. Obratně jsem mu rány vyčistil a byl docela překvapený, že Gi nevydal ani hlásku, protože to muselo děsně štípat. Pak jsem mu ta záda přelepil a usmál se nad svou profesionální prací.

"Děkuju, sestřičko," usmál se Yoongi a posadil se. Měl jsem dokonalý výhled na horní půlku jeho těla a moje srdce začalo bít jako zvon. Jeho bledá pokožka a hubený pas... Ale něco mě neskutečně zarazilo. Byla to rána na jeho boku, která se na mě ošklivě mračila.

"Neříkám, že nejsem polichocen, jak si mě prohlížíš, ale..." chtěl určitě prohlásit něco strašně vtipného, ale já ho přerušil.

"Kdy se ti to stalo? Je to špatně sešité, nezahojí se ti to," řekl jsem a pohladil ho po ráně.

"Když jsme utíkali z nemocnice. Nějaký doktor proti mě vyrazil s nožem a já se nestihl bránit, a protože byl Jin ještě mimo a sám měl zranění, sešíval mi to Taemin, který je na tyhle věci levější než kdejaký levák," ušklíbl se na mě a chtěl si stoupnout, ale já mu rukou zatlačil do hrudi a donutil ho, aby se zastavil.

"Nech mě ti to opravit," zamumlal jsem a hypnotizoval svou ruku na jeho nádherném hrudníku. Měl tak jemnou kůži.

"Dobře, sestřičko. Naprav mě," zasmál se a lehl si. Já rychle našel jehlu, nit a další potřeby. Jediný problém byl s anestezií, na což Gi řekl, že mu to nevadí, že už to vydržel několikrát.

Začal jsem s prací a periferně viděl, jak mě Gi pozoruje a zatíná zuby. Naštěstí jsem to zvládl docela rychle a přesto dost precizně.

"Víš, že jsi ještě krásnější, když se soustředíš?" zamumlal, když jsem přetrhl nit a tím pádem skončil.

"Nejsem," zabrblal jsem a otočil se k němu zády, aby neviděl, že se červenám jako zralá jahůdka. Najednou mě chytil za ruku, otočil si mě k sobě a zároveň i přitáhl, že nás od sebe dělily sotva centimetry.

"Jsi nádherný, Jiminie... Teď jsi mě tu asi hodinu osahával, myslím, že je řada na mě," zavrněl mi do ucha a strhl mě pod sebe na lehátko.

Vyhrnul mi mou, vlastně jeho mikinu, kterou mi půjčil, a jemně mě začal hladit po břiše a po hrudníku. Jeho doteky byly tak něžné a krásné a tak naprosto dokonalé. Ještě když se ke mně nakonil a svými rty se otřel o ty mé. Nadzvedl jsem hlavu a vpil se do jeho sladkých rtů. Nejdřív jsme se líbali jen lehce a opatrně, ale začali jsme nabírat na vášni a za chvíli už jsme se od sebe odtahovali, protože jsme neměli už vzduch.

"Vrátíme se do stanu?" zašeptal, když jsme se vydýchávali a zůstali o sebe opření čely.

"Jo, měli bychom," odsouhlasil jsem a jen velmi neochotně se oddálil. Gi mě pohladil po tváři, propletl si se mnou prsty a nepustil mě celou cestu ke stanu.

"Zůstaneš tu se mnou?" zeptal jsem se smutně, když jsem viděl, že se mnou do stanu nejde.

"Dobře," pousmál se a vlezl za mnou. Přikryl nás oba dva dekou a přitáhl si mě do náruče. Za chvíli už začal pravidelně oddechovat, ale já si ještě užíval jeho blízkost. Nechápu, jak jsem ty prášky mohl chtít zpátky. Připravily by mě o tenhle naprosto nejhezčí pocit a to už jsem nechtěl nikdy dovolit.

To jsem ale ještě nevěděl, co přijde.