Léčba |Yoonmin|

16

"Kurva," zanadával jeden z mých spolupracovníků, když jsem šel po chodbě, a pozvracel se. Sakra, takže ten neurotoxin už začal fungovat. Vydal jsem se ke kanceláři pana Junga, abych mohl získat kódy a otevřít všechny přístupové cesty, aby sem Tae a spol. mohli vběhnout a převzít kontrolu.

V kapse jsem měl připravené další dvě injekční stříkačky s dimethylrtuti, kdyby se náhodou vyskytly komplikace, které se samozřejmě vyskytly, když jsem vešel do ředitelovy pracovny. Po cestě jsem potkal pana Junga, který se uprostřed chodby kroutil v neskutečných bolestech. Rychle jsem ho přeskočil a rozběhl se do jeho kanceláře. Jak jsem mohl debil zapomenout na pana Lee, kterému se jenom trochu motala hlava a vystartoval po mně.

"Jsi stejná buzna jako oni!" křičel a strčil mě proti zdi, přičemž jsem se dost hnusně praštil do hlavy.

Chvíli jsme se prali jako psi, ale nakonec se mi povedlo mu bodnout stříkačku do krku a vpravit do něj polovinu jejího obsahu, což ho vypnulo.

Setřel jsem si krev, která mi tekla z hlavy na obočí a ze rtu a sprintoval k ředitelovu laptopu, který byl odemčený. Rychle jsem naťukal příslušné sektory a otevřel celou nemocnici, což byl signál pro Taehyunga.

Pak se vše seběhlo tak strašně rychle. Vrátil jsem se do svého sektoru a pomáhal Jinovi s Minem svazovat doktory, kteří byli totálně mimo. Kolem mě proběhl Kookie, který se na mě zářivě zazubil, popadl Jina a zamířili spolu na operační sály. Všude byl zmatek.

Stejně jak rychle to začalo, tak to i skončilo. Většina doktorů byla mimo, díky mému jedu, takže nekladli žádný odpor. Ti, co ho kladli, usměrnili členové skupiny. Všechno to skončilo, ale já ještě neviděl Yoongiho. Co když mu něco udělali? Pohltil mě obrovský strach, že někde leží ve vlastní krvi.

Z rozhlasu se ozval Tenův hlas, aby se všichni dostavili do haly. S Minhyunem jsem se tam vydali a po cestě potkali Minkiho s Jr, kterým běžel při útoku pomoct Ten. Minki šel pomalu a dost nejistě. Naštěstí mu Jr i přes kulhání pomáhal a oba dva se na nás vrhli, aby nás objali. Byl jsem moc rád, že jsou oba dva v pořádku. Min se k nim připojil, protože jsem si ještě potřeboval odskočit na záchod.

Když jsem vykonal potřebu, už jsem šel pozdě na shromáždění. Na chodbě nikdo nebyl, takže jsem se pomalu vydal k velkým dvoukřídlým dveřím. Celou cestu se mi neskutečným způsobem motala hlava díky zranění od pana Lee a pravděpodobně i díky pádu z motorky.

Před dveřmi ale seděl on, takže myšlenky na má zranění šla stranou. Zíral před sebe bez emocí s rozmlácenými klouby. Když mě uviděl, jak stojím na konci té chodby, zvedl se a rychlými kroky se ke mně blížil.

Srdce mi poskočilo a vynechalo několik úderů. Pořád byl tak krásný. Co když mi neodpustí? Co když mi jednu vrazí? Do očí mi vyhrkly slzy, když byl už sotva krok ode mě.

"Sestřičko," ušklíbl se, ale v oku se mu zaleskla slza.

"Yoongi, já," chtěl jsem začít něco říkat, i když jsem netušil co, ale on si mě přitáhl do náruče a pevně mě v ní sevřel.

"Tohle bylo kurva odvážný. Omlouvám se, jak jsem se choval, ale nemohl jsem se smířit s tím, že to nevyšlo. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem tomu nijak nezabránil. Promiň mi to, Jimine," zašeptal mi do vlasů, kam mě lehce políbil.

"Jsi v pořádku?" vzlykl jsem, když jsem se mu podíval do té nádherné tváře.

"Když už vím, že ty jsi v pořádku, tak ano," odvětil mi a odhrnul mi vlasy z uslzených očí. Vzal mi obličej do dlaní a palcem mi setřel slané cestičky z tváří.

"Miluju tě," zašeptal než přiložil své rty k těm mým.

"Já tebe taky," vzdychl jsem mu do rtů a polibek mu opětoval. Tenhle pocit mi tak neskutečně chyběl. Jeho nadýchané rty na těch mých. Jeho ruce, které mě k němu tiskly. Naše polibky byly slané díky mým slzám, které jsem nemohl zastavit, ale i přesto jsme jich ani jeden neměli dost. Už jsem ho nechtěl nikdy pustit.

"To je tak nechutný," ozval se najednou ledový hlas a já se s leknutím odtrhl od Yoongiho sladkých rtů. Několik metrů od nás stál zmlácený Lucas a v ruce držel pistoli.