Léčba |Yoonmin|

18

Píp, píp, píp, píp...

Sakra, vypněte někdo někdo ten debilní budík.

Proč mě všechno tak nechutně bolí? Hlavně rameno a hlava.

Něco jsem měl zapíchlé v ruce a světlo mě i přes zavřená víčka bodalo do očí.

"Je mi ho tak strašně líto," řekl hlas vedle mé hlavy.

"Hm. Karma ho dostihla. Pomáhal těm kreténům," odpověděl jiný hlas.

"Nebuď necitelný," napomenul ho jiný hlas, který už jsem poznával. Byl to Jin.

Otevřel jsem oči a spatřil Kookieho, Kaie a Jina, jak nade mnou stojí. Ležel jsem na nemocniční posteli připojený k přístrojům, které pípaly jako o život.

"Jak se cítíš?" zeptal se mě Jin a do oka mi posvítil baterkou.

"Jako bych měl v rameni kulku," hlesl jsem a Kookie se uchechtl.

"Tu jsem ti vyndal, toho se bát nemusíš. Můžu ti říct, být to o pár centimetrů vedle, asi bys to nepřežil," informoval mě Jin a strčil si ruce do kapes lékařského pláště.

"A Yoongi taky. Seděl u tebe fakt celý týden, spal v sedě, nejedl, nepil, furt bulel, že o tebe nemůže přijít, a před chvíli vypnul. Samozřejmě až po tom, co mi tak patnáctkrát řekl, že na tebe musím dát pozor," dodal Kookie a ve mně hrklo.

"Kde je? Je v pořádku?" vyptával jsem se a chtěl se zvednout, ale prudká bolest, která vystřelila do celého mého těla, mě zastavila.

"Je ve vedlejším pokoji. Kai, dojdi pro něj. Jo, v pořádku je díky tobě, jen bude asi neskutečně rozespalý," řekl Jin, zatímco Kai odešel.

"Dost mu hráblo, když ses neprobouzel a měl po operaci komplikace," přidal se Kookie a pohladil mě obvázaném rameni.

"Mně málem hráblo z něj. Ne jenom, že tu nebyl skoro žádný schopný doktor. Teda kromě Minhyuna, ale ten mi asistoval jenom nezraněnou rukou. A Yoongi to všechno jenom ztěžoval tím, že vyšiloval. Aspoň, že Kookie zůstal při smyslech, zastřelil Lucase, než stihl sejmout ještě někoho dalšího a pomáhal mi s operací, co to jen šlo," povzdechl si Jin dramaticky a promnul si kořen nosu.

"T-tys ho zastřelil?" vykoktal jsem překvapeně a pohlédl na Kookieho, který si nervózně skousl ret.

"Jo, zastřelil. Nehodlal jsem čekat, až vystřelí znovu a doopravdy zabije tebe i Yoongiho. Byl to podělaný psychopat," vyhrkl Kookie a podrbal se zátylku, zatímco se nevinně pousmíval.

"Děkuju, Kookie," usmál jsem se zpátky a jeho oči se rozzářily ještě víc. Oni mi opravdu zachránili život.

"Jimine!" vykřikl najednou Yoongi, který se zjevil ve dveřích. Měl tmavé kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Rozběhl se ke mně, až málem sejmul Jina, který něco zanadával a společně s Kookiem nás nechali o samotě.

"Měl jsem tak zkurvený strach, že to nepřežiješ. Jak ti je?" zajímal se hned a chytil mě za ruku, ze které mi nevedla hadička.

"Teď už líp," pousmál jsem se a hltal jeho krásné oči, které se plnily slzami podobně jako ty mé.

"Zachránil jsi mi můj podělaný život," zašeptal, zatímco mě něžně hladil po tváři a já si jeho dotek plně vychutnával.

"Ty ten můj taky," oplatil jsem mu a vzal ho za ruku, kterou držel můj obličej.

"Bez tebe bychom ten převrat nevyhráli. Tím, že jsi všechny otrávil, jsi zajistil úspěch. Většina doktorů je jenom přiotrávená, ale pan Lee je mrtvý. Vláda pomalu ale jistě kapituluje. Kdyby tu byl Namjoon, přesvědčil bych ho, aby šel dělat prezidenta," vychrlil ze sebe Yoongi snad na jeden nádech. Tak moc mi Gi chyběl. Jeho oči, úsměv, hlas... On celý. Konečně jsem se mohl v klidu nadechnout. Svítalo na lepší zítřky. A já toho všeho byl součástí. Jen mě zajímala jiná věc.

"Nevíš, co je s mým tátou?" zeptal jsem se ho. Yoongi svraštil obočí a zavrtěl hlavou.

"Nikdo o něm nevíme nic. Jako by se vypařil, jako by nikdy neexistoval. Jeho práce v laboratoři sice zůstala rozdělaná, ale on nikde, stejně jako jeho počítač a osobní věci . Promiň."

"To je asi dobré. Jen mě to zajímalo," odpověděl jsem s úsměvem a přitáhl si ho k sobě. Bylo mi líto, že netuším, co s mým tátou je, ale určitě je někde v pořádku.

Yoongi mě objal s největší opatrností, aby mi nic neudělal a pak se naklonil k mým rtům, které začal jemně líbat. V břiše se mi zatřepetal motýlek a já mu vyšel vstříc. Jazykem polibek prohloubil a já si přál, aby tohle nikdy neskončilo. Byl to ten nejkrásnější pocit. Chtěl jsem ho mít u sebe co nejblíž a co nejdéle.

"Víš, že jsem se tě vlastně nikdy oficiálně nezeptal?" zašeptal mi do rtů a prolíbal si cestu k mému uchu, které jemně skousl.

"Na co?"

"Park Jimine, budeš oficiálně můj přítel?" řekl mi tiše do ucha a mně se zježily všechny chloupky na těle. Na tváři se mi rozlil nadšený úsměv a kdybych mohl, tak se mu vrhnu kolem krku a umačkám ho k smrti. Opravdu se mě takhle zeptal. Opravdu budu mít svého přítele, svého partnera, kterého miluju víc než svůj život.

"Ano," zazubil jsem se na něj a znovu ho začal líbat jakoby mi šlo o život. Byl jsem tak neskutečně šťastný, i když jsem byl postřelený. Pomohl jsem svrhnout systém a získal jsem svého partnera. Už to nemohlo být lepší.