To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

11. kapitola

Tahle kapitola je naprosto příšerná a já jsem z toho naprosto zoufalá. Stále více a více propadám depresím a začíná se to podepisovat i na mém psaní, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. (Ale upřímně zoufale doufám, že se jedná o jeden z mých dočasných zkratů a další kapitola bude, no, o hodně lepší.)

Zalapal po dechu a vystřelil do sedu tak prudce, až se zaskučením stiskl víčka pevně k sobě a pár úderů srdce jenom dýchal, aby zahnal náhlou malátnost.

Zmateně zamrkal, když pod svýma rukama ucítil pohodlnou bavlněnou látku. Nechápavě se zamračil na peřiny, do nichž byl zabalený, a pak se rozhlédl kolem, jen aby zjistil, že je ve své ložnici.

Zvláštní, nepamatoval si, že by sem vůbec šel, naposledy byl v obýváku spolu se všemi ostatními...

No tak počkat.

Vztekle odhodil pokrývky na stranu, když se zčistajasna rozvzpomněl na poslední události z doby, kdy ještě vnímal. Na jednu stranu byl rád, že se jim ho podařilo dostat ze záchvatu paniky a nějakým zázrakem zařídit, aby spal bez nočních můr alespoň chvíli, ale zároveň byl naštvaný, že si něco takového vůbec mohli dovolit.

Krev mu tuhla v žilách při uvědomění, že se mu Wanda znova nabourala do mysli, a přestože věděl – nebo v to přinejmenším doufal –, že by mu neublížila, ta představa mít ji ve své hlavě se mu vůbec, ale vůbec nelíbila.

To, že byl u sebe v ložnici, mu na klidu zrovna nepřidalo. Znamenalo to, že ho sem někdo donesl. Jenom doufal, že tím někým byli Rhodey s Happym, protože ho děsilo jen pomyšlení na to, že by se kdokoli z jeho bývalého týmu dostal do jeho ložnice. Stejně jako jeho dílna, i tohle byl jeho soukromý prostor, který si střežil.

Nechal peřiny ledabyle rozházené, neštval se s nějakým stlaním, a vyrazil ven z ložnice. „Friday? Jak dlouho jsem byl mimo?"

„Dvacet jedna hodin a čtyřicet šest minut, pane."

Zarazil se s rukou na klice, na okamžik kompletně ochromený. „Chceš mi říct, že jsem spal skoro dvacet dva hodin? Jak?"

„Dle mých statistik je příčinou fyzické i psychické selhání. Pracoval jste několik dní v kuse pouze s malými přestávkami a vaše emoční zátěž je v současné době až příliš veliká."

„To je hloupost, Friday," zavrčel naštvaně. Konečně otevřel dveře a vyšel ven. „A i kdyby, jak jsem mohl spát tak dlouho beze snů?"

Nestyděl se za důvod té možné „emoční zátěže". Před pár lety možná, ale tady šlo o Petera. Neměl důvod tajit, jak se vůči němu cítil, už dlouho ne. Vlastně neměl nikdy, protože nebyl svůj otec.

„Jak jsem již řekla, nejspíš za to mohlo vyčerpání," odvětila AI nevzrušeně. „Vaše tělo potřebovalo odpočinek."

„Možná za to můžu já," ozvala se Wanda, která ho slyšela, když vcházel do obýváku. „Vím, že to nemáš rád, ale potřeboval jsi spát nerušeně."

Na jednu stranu jí chtěl poděkovat. Na tu druhou...

„Proč jste mě sakra nechali spát tak dlouho?" Nechápavě rozhodil rukama. S radostí si povšiml, že v místnosti byla většina týmu, takže se nemusel opakovat. „Za tu dobu se mohlo změnit úplně cokoli. A Peter –"

„Kdyby se cokoli změnilo, vzbudili bychom tě," poznamenala Natasha. „Ale nezjistili jsme nic nového."

„A poslal –"