To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

9. kapitola

Bolestí se nemohl hýbat. Nemohl se rozhodnout, co bylo horší – jestli šoky samotné, nebo popáleniny, které zanechaly.

Netušil, jak dlouho už byl vzhůru. Možná pár minut, možná hodinu, v té tmě se čas odhadoval špatně.

Zasykl, když sebou škubl a na jednom z popálených míst ucítil studený kov židle. Znova znehybněl a jenom zhluboka dýchal.

Nebýt jeho léčivého faktoru a vylepšeného metabolismu, byl by mrtvý. Už teď cítil, jak jeho hojení pracuje na poraněních a snaží se ho dát co nejdřív do kupy.

Překvapeně zamrkal, když se v místnosti rozsvítilo a před sebou uviděl Justina. Neslyšel ho přicházet.

Hammer se na něj usmíval, jako kdyby se nic nedělo. V ruce držel misku se lžičkou a ode dveří si až před až k němu přitáhl vlastní židli. Museli ji sem donést, když byl mimo.

Usadil se naproti němu a pozvedl misku. Až teď si všiml, že je plná našedlé ovesné kaše, a jakkoli nevábně jídlo vypadalo, přistihl se, jak se naklání blíž k němu a v břiše mu kručí hlady.

Justin se uchechtl, když viděl i slyšel jeho reakci. Nabral kaši na lžičku a potom ji pozvedl k Peterově puse.

Ucukl jako uštknutý hadem a zaprskal. Chápal, o co mu jde, a odmítal se nechat krmit jako malé dítě.

Jenomže... jenomže měl neskutečný hlad. Až teď si uvědomil, že to bylo už pár dní, co nic nejedl, a protože měl zrychlený metabolismus, potřeboval jíst mnohem více než obyčejní lidé.

Hammer nespokojeně mlaskl. „Ale no tak, Pete, buď hodný chlapec a otevři pusu."

Jo, tak to ani náhodou. Tvrdohlavě držel čelisti stisknuté k sobě.

Jeho únosce vzdychl. „Jsi chytrý chlapec, Pete. Víš, že potřebuješ jíst, jinak tvoje hojení přestane fungovat."

Nesnášel, že měl Hammer pravdu. Potřeboval jíst, aby měl šanci to tady přežít. Kdyby nejedl, nejprve by mu selhalo léčení, a pak by jeho tělo využilo zásobu tuků, kterou už měl nastřádanou.

Takže když Hammer znova přiložil lžičku k jeho ústům, pomalu, opatrně otevřel, aby mu mohl vložit sousto do úst. Nepřekvapilo ho, že je kaše téměř bez chuti, bylo to lepší, než kdyby se nedala jíst vůbec.

„Tak vidíš, že to jde," broukl, když nabral na lžičku další sousto. „Hodný chlapec."

Tváře mu hořely ponížením. Doufal, že o tomhle se nikdy nikdo nedozví – zejména ne pan Stark. Co by si o něm myslel, kdyby ho teď viděl?

Hammer ho krmil v relativní tichosti, které však přerušil asi někdy v polovině misky. „Prozradím ti tajemství," spiklenecky na něj mrkl. „Tvůj milovaný Tony si na pomoc pozval Avengers."

Samým překvapením se na kaši málem zadusil. Zakašlal a několikrát zasípal, než mohl znova dýchat normálně, ale ani tehdy nepromluvil. Jen na něj zíral s rozšířenýma očima.

Ne. Ne, to nebylo možné. Avengers byli přece ve Wakandě a pan Stark s nimi nemluvil. Byli zločinci, nemluvili s panem Starkem.

Nebo... nebo ne?

„Upřímně mě překvapuje, jak moc mu na tobě záleží," pokračoval, „že je pro tebe ochotný skrývat žádané zločince. Myslí si, že to nevím."

To znamenalo, že o jejich přítomnosti ve Státech nikdo nevěděl. Iron Man šel proti zákonům, aby ho mohl najít. Co víc, odsunul všechny své pocity i vztek vůči Kapitánovi Americe do pozadí, aby – aby ho mohl zachránit.