To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

1. kapitola

„Karen, proč mají lidi potřebu pořád dělat něco zlého?" vzdychl Peter. Podvečerní vítr mu hvízdal v uších, když na vrcholku jednoho z mnoha činžáků v Queensu hleděl na zapadající slunce, jež barvilo oblohu do rudo oranžova.

„Obávám se, že na toto nemám odpověď, Petere," odvětila Karen jemným hlasem téměř s mateřským podtónem, a Peter se pro sebe musel usmát. Měl Karen rád takovou, jakou ji pan Stark naprogramoval, a i když mu to bylo nabídnuto, nehodlal v jejím kódu změnit nic. Karen byla milá, pomáhala mu zahánět nudu, rád si s ní povídal a dokonce ji dokázal naučit porozumět i vtipům jeho generace, což považoval za obrovský úspěch.

Rád si s ní povídal, nesešlo na tom, jaké téma zvolili, Karen vždy s radostí odpovídala, a Peter měl pocit, že se sama umělá inteligence na jejich rozhovory těší. Proti tomu nehodlal nic namítat, protože když se při jeho hlídkách nic nedělo, ne vždy chtěl být potichu a o samotě.

„Ten výhled je nádherný, že?" pokračoval dál zasněně, předchozí téma zapomenuto. „Nahoře je vždycky menší ruch. Líbí se mi tady. Je pravda, že na vršku Empire State Building nebo One Word Trade Center je klid větší a neslyším tam až na vítr skoro žádné zvuky, které New York vydává, ale líbí se mi tady. Queens naštěstí není tak rušný jako Manhattan, ale i tak není občas nejlepší mít vylepšené smysly v takhle rušném městě..."

„Petere," přerušila ho Karen, „volá ti Ned Leeds. Chceš přijmout hovor?"

„Že se vůbec ptáš. Díky, Karen. Jsi skvělá."

Neodpověděla, ale místo toho se z reproduktorů zabudovaných v obleku ozval hlas jeho nejlepšího přítele. „Nazdárek, Petere. Hele, máš teď čas, nebo jsi venku a děláš ty víš co?"

Potichu se uchechtl a protočil očima, ale z podřepu se postavil. „Jsem venku, ale mám teď čas, dokud mi Karen nenahlásí nějaký zločin. Mám se stavit?"

„Mamka je doma, takže dneska ne. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi nezapomněl na ten čtvrteční projekt do dějepisu, ať to můžeme dát zítra dohromady."

„Samozřejmě, že nezapomněl, Nede. Za koho mě máš?" uculil se. Když se ale setkal jen s výmluvným odkašláním, okamžitě se bránil: „Fajn, dobře, možná nemám vždycky úplně všechno na čas, ale když ne, tak ty znáš důvod."

Ned se jeho chabým pokusům o obhájení rozesmál. „Máš jediné štěstí, že já o Spider-Manovi vím, kámo."

„To mám," přikývl. Myslel to vážně, lepšího kamaráda, než jakým byl Ned, si nemohl přát. Chápal, že jako Spider-Man má určité povinnosti, a zdálo se, že přesně ví, kdy Peter něco nestihne nebo nebude ve škole fungovat pořádně. „Ale neboj se, tenhle projekt jsem stihl."

„Však ti věřím. Hele, jak to vůbec vypadá venku?"

„Dneska zatím jenom pár pouličních krádeží. Ale už se stmívá, takže předpokládám, že Karen mi brzy bude něco hlásit. Nebo něco uvidím sám. To víš, většina těch horších věcí se děje večer."

„Hlavně se vrať včas domů, ať to nedopadne jako minule."

Zaúpěl. „To mi povídej." Bylo to asi před měsícem. On nechtěl upozornění na to, že se má vrátit domů, aby stihl večerku, ignorovat, opravdu nechtěl. Ale ten chlap měl nůž, kterým ohrožoval mladou slečnu – co měl dělat, nevšímat si ho?

„Stejně pořád nemůžu uvěřit, že ti potom zakázal Tony Stark na týden Spider-Manovat. Prostě, odkdy přesně ti může dávat domácí vězení?" Ned to nemyslel zle, v jeho hlase zazníval úžas a jistá škodolibost. „A to ho May původně neměla ráda."

  „Ty se v tom vyloženě vyžíváš, že, Nede? Bavíš se snad mým utrpením?"

„Já, Petere? Nikdy. Jak tě vůbec mohlo něco takového napadnout?" Peter si přímo před očima představil jeho zubící se tvář, a sám pro sebe se zašklebil. „Já jsem přece tvůj dispečer, já stojím na tvojí straně."

„To ti připomenu, až mě zase hodíš p – oh, sakra."

„Co se děje, Petere?" vyhrkl Ned okamžitě s obavami. „Jsi v pořádku?"

„Promiň, Nede, musím končit." Aniž by se postavil ze dřepu, Peter se odrazil od stěny činžáku a vystřelil pavučinu na budovu naproti. „Nějakej chlap právě ukradl kabelku. Povinnost volá."

„Dobře. Buď opatrný, Petere!" stihl ještě říct, než Karen ukončila jejich rozhovor, aby se Peter mohl plně soustředit na svou práci. Jistě, multitasking byla věc, jíž se Spider-Man vyznačoval, ale bojovat a mluvit s někým po telefonu bylo něco jiného, než bojovat a mluvit s kriminálníkem.

Během několika vteřin zloděje předehnal a přemetem dopadl přímo před něj. Zloděj překvapeně vyjekl a okamžitě uhnul do strany, aby si udržel nějaký odstup a snad se i mohl protáhnout kolem, jenže Spider-Man byl rychlejší. Chytil ho za ruku a zkroutil mu ji za zády, aby ho znehybnil. Dával si však pozor, aby nepoužil moc síly, protože neměl rád, když někoho ranil. Pořád to byli lidé, civilisté – a tenhle navíc podle všeho neozbrojený.

„Neučila tě mamka, že dámské kabelky jsou pro muže tabu?"

Nečekal na jeho odpověď, svázal ho pavučinami a přilepil k pouliční lampě, zatímco Karen poslala oznámení nejbližší policejní hlídce, ať si ho vyzvednou. V tu dobu už je doběhla okradená paní, děkujíc za jeho pomoc, a on se na ni jen usmál. „Vždy k službám, madam!" A vzápětí byl pryč.

Takhle probíhalo několik následujících hodin. Domů se měl vrátit o půl dvanácté, jak to měl nastavené přes školní dny, a bylo teprve půl desáté. Měl ještě spoustu času, ale snad nikdy se na hlídce nenudil. Když byly noci obzvláště klidné, vracel se domů dřív, ale dnešek byl celkem rušný. Zastavil tři krádeže (z toho dvě ozbrojené loupeže), jeden násilný případ, kdy si žena vybíjela frustraci bitím svých dětí (u takových případů vždycky osobně čekal na příjezd policie) a doprovodil dvě ztracené sestry turistky, dvanáct a osm let, k rodičům.

Houpal se ulicemi Queensu a v tichosti naslouchal nočnímu městu. Sledoval, co se kde šustne, sem tam se přilepil na stěnu náhodné budovy.

„Petere," připomněla se Karen tiše, aby ho nevylekala, „je jedenáct hodin."

„Díky, Karen. Připomeň zase deset minut před večerkou, prosím?"

„Jako vždycky, Petere."

Znova vyskočil, aby opět změnil polohu, a pomalu se přesouval z druhé části Queensu zpátky domů. Bylo přesně 23:14, když ho z poklidného houpání vyrušil mužský křik plný paniky. Bez váhání změnil směr a zamířil do postranní uličky, z níž se křik ozval.

Cítil, jak se mu srdce zrychluje, ačkoli by na takové akce už měl být zvyklý. Když však přistál na zemi, zmateně se rozhlédl kolem sebe. Nikoho tady neviděl, a přitom by přísahal, že slyšel někoho křičet.

Nadechl se, aby se zeptal Karen, jestli to slyšela taky, když najednou pocítil mrazení v zádech a všechny jeho smysly na něj křičely, ať se otočí a uteče, ať okamžitě zmizí, že je v nebezpečí.

Nestačil udělat nic, když najednou ucítil bodnutí na krku a vzápětí ho podpíraly dva páry rukou. Uslyšel tichý smích, při kterém si i jeho zmatená a pomalu ochabující mysl stačila povšimnout, že patří tomu samému muži, jehož slyšel před chvílí, zatímco s překvapivou rychlostí ztrácel cit v končetinách.

Pokusil se ohnat pěstí, ale ať už mu v těle kolovalo cokoli, fungovalo to neskutečně rychle. Byl dezorientovaný natolik, že minul úplně, a ten hlas se znova zasmál.

Peter ucítil, jak ruce kolem jeho pasu a předloktí zpevnily svůj stisk, než se mu podlomila kolena. Stačil si povšimnout krátkých světle hnědých vlasů, a pak se všechny podněty ztišily a jeho vidění zčernalo.