To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

2. kapitola

„Tony, je Peter u tebe?"

Tony se zarazil, sotva uslyšel obavy v Mayiném hlase. Věděl, že na takovou otázku by se neptala, kdyby nešlo o něco opravdu závažného.

Narovnal se a položil kus rukavice z Mark XII, u níž prováděl několik změn, a Dum-E zmateně zapípal a zvědavě pootočil svůj hák. I on měl Petera rád – ještě aby ne! –, a vycítil pomalu rostoucí nervozitu svého vynálezce.

„Tony?" popohnala ho May k odpovědi, když byl dlouhou chvíli zticha.

„Eh, ne," odkašlal si konečně. „Ne, není u mě. Proč? Dneska ani není lab-den." Po celém tom fiasku s Homecomingem Tony usoudil, že držet si odstup nefunguje, a pravidelně Petera zval do své dílny. Peter dnům, které spolu strávili vynalézáním (a později i filmovými večery), říkal „lab-dny", a nesešlo mu na tom, jak moc Tony protáčel očima, když tohle poprvé uslyšel. (A Peter se potom křenil jako blázen, když uslyšel tenhle výraz říkat Tonyho.)

Na druhé straně hovoru May neklidně polkla. „Asi jen zbytečně plaším, ale neviděla jsem ho od včerejšího rána, kdy odcházel do školy. Měla jsem v práci dvojitou směnu přes noc, ale už je pět odpoledne a tou dobou měl být dávno doma, i kdyby venku Spider-Manoval, a navíc mi nebere mobil."

Pro sebe se zamračil. Peter měl, stejně jako zbytek jeho generace, vždycky mobil u sebe. A jako kdyby to nebylo málo, Karen měla nařízeno vždycky přijímat hovory od Tonyho a May (nejednalo-li se o situaci, v níž by se Peter přijmutím hovoru dostal do nebezpečí, a v takovém případě Karen odeslala automatickou zprávu), takže v podstatě nebylo možné, aby se Peterovi nedovolali.

„Dej mi chvilku," zamumlal Tony. Odhrnul věci ze stolu a na digitální tabuli, na níž měl doposud plány obleku, nahodil funkce Spider-obleku. Zachmuřil se, sotva spatřil, že všechny statistiky – krevní tlak, puls, aktivita, všechno – hlásí nulu. „Friday? Je někde chyba?"

„Ne, šéfe. Podle statistik se Peter nenachází v obleku, a Karen byla vypnuta včera ve dvacet tři šestnáct večer."

„Friday, najdi mi Peterův mobil."

Oba dospělí neklidně čekali, než AI vystopuje Peterův signál, a Friday po několika vteřinách konečně promluvila: „Zdá se, že Peterův mobil se nachází v jedné z postranních uliček na 78th Avenue. Je to také poslední poloha, kde byly Spider-oblek i Karen aktivní."

Friday ani nestačila domluvit a on už stál na nohou, oblek napůl zformovaný okolo těla. „Friday, přesnou polohu do obleku."

„Jistě, pane. ETA tři minuty dvacet sedm vteřin."

„Tony? Tony, co to znamená?"

Mayin roztřesený hlas vytrhl Tonyho z jeho vlastního zamyšlení. Uvědomil si, že Friday musela hovor přesměrovat do obleku, aby May nezůstala mimo dění, a v duchu za to své umělé inteligenci poděkoval. „To nevím, May," přiznal, a bože, jak nesnášel, že nevěděl.

Ale byla to pravda. Netušil, co se stalo i co se dělo, a nemohl se zbavit toho odporného, slizkého pocitu hrůzy a mrazivého strachu, jenž se mu plížil do mysli. Nechtěl si připustit tu nepochybnou pravdu, ne dokud se sám nepřesvědčil o tom, že se nejedná o planý poplach.

Odmítal připustit, co by tohle mohlo znamenat.

Lidé pod ním mu nevěnovali pozornost, když se snesl do uličky, protože New York byl na supehrdiny zvyklý. Mohl tak bez vyrušování přijít na to, co bylo špatně.

Nemusel ani hledat dlouho, ale když našel, zadrhl se mu dech.

Spider-Manův oblek byl ledabyle pohozený na popelnici a na něm ležel Peterův mobil. Na první pohled se zdál nepoškozený, ale byl vypnutý.