To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

5. kapitola

Upřímně, u tahle kapitola měla být poloviční, a to jsem si říkala, že budu ráda, když to natáhnu na tisíc slov, aby to dávalo smysl. No, a teď z toho mám dva tisíce slov a upřímně jsem na tuhle kapitolu i celkem hrdá (což se nestává často, protože to mám tak, že klidně i za pár dní po tom, co něco napíšu, bych to nejradši celé smazala :D).

Sledovat Tonyho Starka při práci bylo stejné jako sledovat při práci Petera. Pro lidi jako May s průměrným inteligenčním kvocientem, pro které byla matematika na střední naprosté peklo, bylo vidět někoho s geniálním mozkem v akci naprosto ohromující.

Prvních patnáct minut jenom nehnutě seděla na sedačce v dílně, kam ji Tony navedl, a s mírným úžasem ho sledovala. Nerozuměla polovině toho, co si pro sebe mumlal, když se mu prsty míhaly po klávesnici i obrazovkách a sem tam prohodil něco k Friday.

Navzdory strachu o Petera si nemohla pomoct, musela se na chvíli zastavit a snažit se pobrat obraz před sebou. Viděla Petera při práci více než jednou, a ačkoli téměř nikdy neměla šanci pochopit, co její synovec vlastně dělá, vždycky ji fascinovalo, s jakou rychlostí pracují jeho mozkové buňky, jak se mu hlavou míhají miliardy nápadů a on je stíhá zapisovat a zpracovávat, nebo i to, jak se vyzná ve změti zápisků a papírů, které měl v takových chvílích všude okolo.

Tony Stark v tomhle nebyl o moc jiný.

Vlastně se zdálo, že se nelišil vůbec.

May poznala ten moment, kdy Tony přepnul do režimu génia a dovolil veškerým zábranám v jeho mysli opadnout. Zhroutily se jako domeček z karet a jemu se v hlavě náhle promítalo tolik myšlenek a nápadů, že komukoli s normální inteligencí by z toho přecházela hlava kolem. Ale jemu ne, Tony byl ve svém živlu.

Přesto si nemohla nevšimnout momentů, kdy se Tonymu do popředí mysli protlačily temné myšlenky, kdy si vzpomněl, proč přesně se nachází v situaci, v níž se nachází. V takových chvílích se na kratičký okamžik zarazil s rukou zvednutou, pohled upřel kamsi do prázdna nebo zamrkal a lehce potřásl hlavou.

Plně rozuměla, čím si právě prochází, a věděla, že se snaží pocity zazdít tím, že se ponoří do práce. Vždyť si tím sama prošla – přesně tohle dělal Peter, když Ben zemřel. Jen tehdy nevěděla, že si v pokoji vyrábí metače pavučin, aby venku mohl bojovat se zločinem.

May se při té vzpomínce zakabonila. Srdce jí pokleslo, když si složila hlavu do dlaní a potichu vzdychla.

Věděla, že Peterova práce je nebezpečná. Věděla, že stejně jako Ben, i on se jednou nemusí vrátit zpátky domů. Doufala ale, že toho už se nedožije, a že až Peter zemře, bude to kvůli stáří, ne střelné či bodné ráně.

Věděla, že možnost Peterovy smrti je vysoká. Vyšší, než by pro jakéhokoli člověka, natož dítěte, být měla. Ale když ho poprvé přistihla v obleku, věděla taky, že neexistuje svět, v němž by její Peter, ten, jakého s Benem vychovala, dobrovolně pověsil oblek na hřebík. Zákazem by nedocílila vůbec ničeho kromě dalších lží a Peterových snah vyplížit se z domu.

Takže proto mu dovolila pokračovat v tom, co dělal. Dovolila mu zachraňovat životy a riskovat ten svůj, jakkoli ji myšlenka, že je její skoro-syn někde venku v nebezpečí, sžírala. (Samozřejmě si musela zachovat svou rodičovskou autoritu a souhlas přišel až po dvou týdnech domácího vězení a řádné konverzaci se Starkem, při kterém si nejenom vydobyla jeho respekt, ale podle všeho svým zuřivým hnaním skrz Stark Tower až do Tonyho kanceláře s bledým Happym v patách vyděsila polovinu pracovníků Stark Industries na příslušných patrech.)