To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

14. kapitola

Na začátek – ano, i tady budu propagovat svůj instagram: @windify_sd. Protože tam najdete různé ankety týkající se mé tvorby, například z čeho bude další kapitola a tak. :P
Mimochodem... právě ti, kteří mě na insta sledují (nemůžu uvěřit, že fakt propaguju sebe samotnou), už ví, že to vypadá, že konečný počet kapitol k Hrdinům bude 22. Což znamená, že zbývá osm kapitol plus epilog. Sama jsem zvědavá, jestli to dodržím. xD

Hrdlo se mu stahovalo, ústa měl otevřená v němém výkřiku, ale krk jej tak škrábal a bolel, že se nadále nezmohl na jedinou hlásku.

Jenže ten zvuk neustával.

Nevěděl, jak dlouho uplynulo od chvíle, kdy mu Hammer na uši prvně nasadil sluchátka. Ztratil pojem o čase téměř okamžitě, kdy jeho mučitel zmáčkl tlačítko pro přehrávání.

Nahrávka, kterou mu pouštěl, se střídala. Vysokofrekvenční zvuk se mísil se zesílenými modifikovanými basy metalu a rocku a společně mu rvaly uši.

Ale to nejhorší byla slova, která k němu pronikala skrz všechno ostatní. Šeptaná, na rozdíl od zesílené hudby, ale o to více se mu zahryzávala do mozku, o to hlasitěji zněla.

Nevěděl, jak nebo kdy to Hammer nahrál, ale už mu na tom ani nesešlo. Šlo jen o to, co slyšel.

Mayin pláč. „Proč, Petere?" šeptala. „Co si mám s tebou počít?"

Nedův křik. „Petere, ne! Blázníš? Tímhle nás zabiješ!"

Happyho otrávené „nemám čas" a Rhodeyho „jsi jen dítě".

Kdyby vnímal, dokázal by si vzpomenout, že to všechno jsou útržky z konverzací, které se svými milovanými vedl. Kdyby vnímal, věděl by, že všechno je to vystřižené z kontextu, že žádné z těch slov nebylo proneseno se zlým úmyslem.

Ale on cítil jenom bolest, kterou mu všechny zvuky způsobovaly. Soustředil se jenom na ně, na nic jiného, neslyšel ani svůj vlastní křik.

Kdyby vnímal, všiml by si Hammerova úsměvu, když se tyčil před ním s diktafonem v rukou a nahrával jeho vzlyky.

Jenže ta hudba, ty zvuky stále neustávaly.

A tak křičel, vzlykal a prosil, ale jeho slova zůstávala nevyslyšena.

~~~

„Chceš mi říct, že někdo prostě jen tak vešel do školy, počkal si na chvíli, kdy ředitel bude pryč z ředitelny, pak zapl rozhlas a nakonec úplně v pořádku odešel, aniž by mu kdokoli věnoval pozornost?"

„Ano, Tony. Přesně tohle se ti snažím říct."

Frustrovaně si vjel rukama do vlasů a zíral na Natashu, jako kdyby jí nevěřil jediné slovo. „Jak je tohle možné? Vždyť ten chlápek vypadá jako bodyguard – a v podstatě taky je."

„Peterova škola nemá žádné speciální zabezpečení. Navíc si vybral dobu, kdy už ve škole není tolik lidí a všichni jsou ve třídách. Nediv se, že si ho nikdo nevšiml, když se potuluje po chodbě, kde v tu dobu nikdo není."

Nesnášel, že to dávalo smysl, o to naštvaněji se cítil. „Dobře, takže víme, že ho nikdo neviděl. Zjistili jste ještě něco?"

„Vlastně ano," přikývl Barnes. Seděl hned vedle Natashy a pracoval na svém vlastním počítači, protože hackování je zřejmě dovednost, která Hydře přišla užitečná. Ne že by si v tomhle Tony stěžoval, alespoň jeden z dvojice superstaroušků doopravdy věděl, jak moderní technologie fungují. „Nesnažil se zrovna moc krýt. Parkoval přímo před školou. Šedá Toyota Corolla, poznávací značka FCI-4497. Je registrovaná na Darbyho Kolinse, třicet čtyři let, záznam v rejstříku za napadení a pokus o vraždu."