To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

20. kapitola

May měla pravdu.

Samozřejmě, že ji měla. Ostatně, znala Petera nejdéle.

Bylo to mnohem horší.

Po té jedné návštěvě Peter přestal komunikovat. Až na ano nebo ne většinou mlčel. Věděli, že je poslouchá, poznali to podle jeho občasných reakcí, ale nezapojoval se do konverzací, ani je nevyvolával.

Byl schopen strávit hodiny v tichosti, jen aby prohodil sotva pár slov, než se znova navrátil do stavu apatie.

Jen jednou u něj vyvolali jinou reakci než otupělou poslušnost.

Byl to vztek.

Z nitrožilní výživy potřebovali přejít na pevnou stravu. Nevěděli, čím ho tam Hammer krmil – pokud se tomu tak dalo říkat –, ale ať už to bylo cokoli, dané dávky stačily jenom k tomu, aby ho udržely naživu. S jeho zrychleným metabolismem museli rychle vrátit věci do pořádku, jinak Peterovi hrozilo nebezpečí. Navíc, s řádnou stravou se mu i řádně navrátily schopnosti; jeho superhojení již po několika dnech pracovalo lépe, než když se jim ho podařilo zachránit.

Nicméně ať už byl jeho problém s jídlem jakýkoli, Peter naprosto zešílel, když se při přechodu na stravu navrhlo, že by jej kvůli jeho zraněním někdo krmil.

Peterova reakce byla jedna z nejděsivějších věcí, které kdy Tony v životě viděl, a to si myslel, že Hammerova videa nemohlo už nic předčit.

Celý se rozklepal, začal zuřivě vrtět hlavou a vyskočil ze své postele. Podařilo se mu při tom vytrhnout si jehlu z žíly, stejně jako strhnout kabely připevněné k přístrojům, které kontrolovaly jeho životní funkce (přestože mu zůstávaly zejména pro Tonyho a Mayino dobro). Nahrbil se, ruce natažené před sebou, jednu nohu před druhou v jasném bojovém postoji a tvářil se, že nebude váhat se bránit zuby nehty komukoli, kdo se pokusí ho nakrmit. „V žádném případě," prskl rozezleně.

A pak se zhroutil na zem, protože jeho tělo bylo stále moc slabé, aby vydržel stát. Prudký vzrůst adrenalinu v jeho těle zmizel stejně rychle, jako se objevil, a pro jeho zranění to rozhodně nebylo nic dobrého.

Tony ho naštěstí stačil zachytit, ještě než se rozplácl na zemi obličejem napřed. Bez problémů ho zvedl do náruče a zděšením ho málem znova pustil, když si uvědomil, jak lehoučký je. Vidět, jak mu skrze kůži prosvítají žebra, je jedna věc, ale cítit to na vlastní dotek?

Bylo to, jako kdyby ho realita zasáhla pěstí.

S divoce bušícím srdcem Petera opatrně položil do postele, zatímco do pokoje nabíhalo komando sestřiček, kterým neuniklo hlasité pípání přístrojů – a které nejspíš také upozornila Friday. „Klid, Petere," zamumlal, snaže se ignorovat Peterův překvapivě pevný stisk, jímž svíral Tonyho tričko.

„Ne," zavrtěl hlavou Peter. „Ne, ne, já sám."

„Ššš, Petere," konejšil ho. „Nikdo tě nebude nutit, ano? Necháme to na tobě. Pustíš mě, ať ti můžou sestřičky nasadit tlakoměr? Neboj se, nikam nejdu, jsem hned tady."

Pomalu ho pustil, ale s širokýma očima sledoval, jak ho napojují zpátky na přístroje. Jedna ze sestřiček – a podle jmenovky to byla vlastně doktorka – Tonyho směrem vrhla výrazný pohled v jasném varování, ať se nic takového neopakuje, než společně se dvěma dalšími sestřičkami opět vyšly z místnosti.

„Petere..." začal pomalu, váhavě. „Řekl bys mi, co se stalo, prosím?" Dával si pozor, aby nezvolil špatná slova. Nechtěl ho nutit nebo děsit, tedy, ne ještě více.