Barbora Orlova

4.

To ráno následujícího dne bylo v Petrohradu tak studené, že jediné, co se dalo dělat je ležet v peřinách a snít.
O lásce, štěstí, o tom, zda je sňatek ze strachu správné rozhodnutí, nebo jen pozvánka do paláce neštěstí.
O tomhle přemýšlela Barborka, když jí paprsky slunce, které jí vysvitly do očí probudily do prvního dne jejího manželství s Orlovem. Kromě toho si vzpomínala na svou včerejší svatbu, která se jí velice líbila, i když se vdávala velice mladá za někoho, koho nemiluje a kdo se jí už od prvního setkání hnusil.
Byla překvapená z toho, že byla taková, jakou si vždy v koutku duše přála. Její ženich jí odvedl k oltáři místo otce a svatební hostina? Ta neproběhla, protože i přes svůj krátký život viděla na vesnici byla na několika svatbách a měla dost těch scén s tancem, s vínem, pivem a jiným alkoholem a s opileckým smíchem sousedů. Též nesnášela hádky sousedek o to, čí dcera je hezčí a bohatší nevěsta. Čí dcera měla hodnějšího a hlavně silnějšího budoucího manžela. Takové dohady byly i ve velkých městech, ale naposledy se to stalo v devatenáctém století. V malých obcích jde čas pomaleji a i dnes se dějí takové spory.
Jediná věc na tom byla zvláštní. Jak to ale všechno mohl Luka o ní vědět? Že by to měl se svatbami stejně jako ona? Nebo jen nechtěl, aby měl špatnou pověst kvůli tomu, kolik let má jeho novomanželka?

Z přemýšlení o pravdivosti svých myšlenek jí přerušil hlad s žízní.
Šla tedy dolů. K velkému překvapení však nikde neviděla vojáka. Volala na něho: „Luka, kde jste? Luka!”, ale muž se neozýval. Šla do jídelny, kde na stole byla připravena snídaně pro jednu osobu- pro Barborku. U talíře s chlebem se šunkou a třemi vajíčky na tvrdo stál kus papíru se vzkazem:
Barborka,
ve jednu si pro Těba prijedu a pojedeš se mnou na malou projížďku po Petěrburgu a také po místním venkově. Obleč se do šatů na ramínku v koupelně.
                                                             Luka 
Barborka dojedla snídani a šla do koupelny, kde byl pro ní připraven venkovský zelený šat. Protože vstávala okolo jedenácté, měla tedy dvě hodiny na přípravu a oběd. Učesala si cop a oblékla se toho oblečení alá venkovanka. Zbýlých dvacet minut si krátila kladením otázky- Kdo je vůbec Alexander Luka Orlov? Proč si ho musela vzít tak v mladém věku? Proč si vybral za svou manželku právě jí a proč na tom sňatku trval hned první den? Nevěděla.
Najednou uslyšela přijíždějící automobil a to znamenalo jediné- manželův příjezd.
Barborka zamkla vilu a vstoupila do vozidla: „Dobré poledne, ženuška.” pozdravil jí Orlov.
„Dobré poledne.” odvětila mu.
„Jak ses vyspala?” zeptal se jí.
„Dobře.” odpověděla mu na otázku a podívala se nahoru. Automobil měl zatáhlou střechu a studený vítr dráždil její tvář. Dvojice už vyrazila.

Projížděli si Petrohradem a poslouchali, co si okolí povídá. Některým slovům Barborka už rozuměla, ale jiné slyšela poprvé za ten krátký čas, co v Sovětském svazu žije. Místo lidmi však byla ohromená velkolepou architekturou, kterou je Petrohrad proslulý.

Když ale projížděli venkovem, taky byla uchvácena. Však ne okolím, protože ruské vesnice byly velice zaostalé a připomínaly středověk. Byla uchvácena tím, jak se k Lukovi lidé chovali. Jakmile ho uviděli, mladé dívky mu házely růže a tulipány, staré ženy mu nabízeli čerstvě napečené koláče nebo tradiční ruskou vodku a pánové volali nadšeně: „Ať žije soudruh Orlov! Ať žije soudruh Orlov! Hrdina! Osvoboditel Československa! Statečný Saška!” 
Alexander Luka zaparkoval se svým vozem na místo, které mu ukázali soudruzi, společně s jeho manželkou z toho vylezli a procházeli se tím polem, na kterém byli lidé tak milí. Od žen si vzali ty koláče, od dívek ty květy, jelikož ona byla nezletilá a on řídil, vodku odmítli, zato říkanky od malých dětí, ty si poslechli rádi.
Po půl hodině se vrátili do auta a i když je oni přemlouvali, ať zůstanou a chvíli ještě pojí a popijou, oni odmítli a za křiku v ruštině: „Ať žijí novomanželé!” odjeli domů.

Doma se Barborka svého muže zeptala: „Proč na vás ti lidé tak volali? Co pro ně znamenáte?”
On se usmál a odpověď: „Mají mne rádi a těba tieš. Ja oblíbený u venkovanů a ty se mnou.” 
„Ale proč?” nedocházelo jí.
„Protože narozdíl neprosazuji od svých kolegů násilné praktiky.” zdůvodnil. Poslední dvě slova jí přivedlo do rozpaku.
„Násilné praktiky?”
„Když někdo nesouhlasí s režimem, tak Gulag nebo šmik.” odpověděl a dvěma prsty si přejel po svém krku.
„Šmik?” pronesla vyděšeně.
„Poprava. Buď šmik, nebo oprátka.” řekl, co tím myslel. Barborka se lekla, přestala jíst a utekla do svého pokoje. Chvilku brečela na polštáři a přemýšlela nad jeho slovy. Šmik, poprava, oprátka,Gulag. Ta slova jí strašila, ale zároveň jí jeho hlasem zněla nebezpečně svůdně. Zároveň si uvědomovala, že když ho naštve, nebo zradí, že je ochotný jí klidně poslat pod nůž, i když říkal, že se mu to nelíbí. Z úvahy o trestech jí přerušil jeho příchod k její posteli.
„Odpusť mi, Barborka. Ya ne khotel těba vystrašit, jen varovat.” promluvil na ní a položil ruku na vlasy spletené v copánku.
„Prosím, mluv názory doma a když budeš chtít s někým o tom mluvit, můžeš se mnou.”
Barborka se na něho nevěřícně podívala. „S vámi se bavit o tomhle?”
„Ano. Já se o tom povídám rád.” řekl jí Luka, utřel její slzy a chtěl odejít.
„Luka?!” zastavila ho ona.
„Ano?”
„Vy jste komunista?” vypadlo z ní.
„Jen na oko, abych chránil se a chránil těba.” odpověděl. „Zatím mi to prochází.”
„Proč to máte za potřebí?”
„Protože už víš, co se stane s odpůrcem režimu. Musím sebe a tě Barborka chránit.” odpověděl a odešel.
Barborka zavřela za ním dveře a rozrušeně kráčela po pokoji. Ptala se sama sebe: „Proč mne musí chránit před ostatními? Proč to jen dělá?”
Z toho rozrušení nemohla ani se přikrýt v posteli a spát. Stále chodila a stále nahlas přemýšlela, když uslyšela Lukovo hraní na klavír. Hrál Měsíční sonátu od Beethovena. Hrál jí tak krásně, že jí to pěkně ukolébalo a přinutilo ke klidnému spaní.