Barbora Orlova

5.

O měsíc později...
V jedné noci se Barborce zdálo o Lukášovi. Nebyl to sen, byla to vzpomínka na krásné časy před válkou, kdy byla ještě malou holčičkou z bohaté rodiny s oběma rodiči a on žil jen se svou matkou, protože jeho otec se upil k smrti. Lukáš oproti ní pocházel z chudších poměrů a proto byl u její rodiny terčem posměchu. Jediný, kdo se mu nesmál byla paní Císařová, jelikož ta místo smíchu používala nadávky na jeho osobu a zakazovala dceři se s ním scházet, což ona porušovala. I když dostala domácí vězení, vždy za ním utekla a pak spolu byli až do příštího rána. Kéž by měla Barborka u sebe fotografie z těch dob, aby mohla vzpomínat na toho kluka. Ale neměla, protože si do kufru sbalila jen to podstatné- všechny peníze, doklady a oblečení.
Když si při poledním klidu myslela na to zdání, rozplakala se. Byla smutná z toho, co si zapomněla doma a přitom to pro ní znamená hodně- vždyť ty fotografie jsou jediná dochovaná vzpomínka na Lukáše a ona si na ty obrázky vzpomněla až teď, když žije v cizí zemi!
Do pokoje vešel její manžel oblečen do své uniformy: „Barborka? Ženuška moja! Ty plakáš?" sedl si na její postel.
„Promiňte, Luka." odvětila a utřela si slzu.
„Što je?" zeptal se jí.
„Nic." nechtěla mu říct důvod pláče. Alexander Luka na ní naléhal a i přesto, že se zdráhala, nakonec prozradila: „Něco jsem si v Československu zapomněla. Něco důležitějšího než peníze a doklady."
„Što je důležité pro těba, Barborka?" nevěděl, co myslí.
„Vzpomínky. To pro mne důležité a právě to jsem si zapomněla doma." odvětila ona.
„Nerozumím." nechápal on.
„Fotografie, Alexander Luka. Fotografie z časů, kdy jsem byla ještě malá." odpověděla mu.
„A kde jsou ty obrázky?" zajímal se.
„V mém domě. Mám je schované v krabičce od máslových sušenek." řekla mu na to.
„Mogu ti s tím nějak pomoci?" zeptal se jí Luka a chytl kolem ramenou. Barborka se na něho vyděšeně koukla se slovy: „Jak? Vy mi tu krabičku chcete opatřit?"
„Klidně." pronesl on se šibalským úsměvem. „Stačí povědět jedno slovo. Byla by si šťastna, kdybych ti to obstaral?" zeptal se jí.
„Ano a bylo by možné mi sehnat další věci?"
„Stačí, když napíšeš na papír, jaké věci myslíš." odvětil jí a vstal z postele: „Choď do jídelny." řekl jí a odešel dolů.

Barborka ho poslechla a šla po schodech za ním. Spatřila ho v obývacím pokoji telefonovat rusky. Nechtěla ho rušit a raději se šla napít čaje. Po chvíli, když on dotelefonoval přišel do jídelny a řekl jí: „Mám pro tebe dobrou zprávu. Do dvou dnu budeš mít vše, o co si poprosíš." Ona se otočila a zeptala se: „Opravdu?"
„Ano. Tak o co se ti mám postarat?" položil na stůl papír a tužku. Dívenka si tužku vzala do ruk a začala psát.
Po pár vteřinách mu podala papír, na kterém se psalo:
Krabička od máslových sušenek,
knížky,
deník,
a šperkovnice
a dodala: „Toto mi prosím obstarejte."
„Jen toto?" divil se nad jejími požadavky.
„Ano, Luka. A jak mi to seženete?" tázala se ho na to.
„Zítra ráno odletím do Československa pro nějaké jiné dokumenty a zastavím se u tebe pro ty věci." odvětil jí. Barborka odešla od stolu. Po chvíli se vrátila s malým klíčem, který mu podala se slovy: „Abyste nemusel vyrazit dveře."
„Díky. Nechceš odletět se mnou?" nabídl jí.
„Co bych tam dělala?" překvapila ho Barborka svou odpovědí.
„Rozloučit se s kamarády a povědět, kde jsi, to nechceš?"
„Já měla jen jednoho kamaráda. Kdysi. Ale kvůli válce jsem ho navždy ztratila." zatvářila se ona smutně, protože se jí v mysli promítla vzpomínka na její první lásku.
„Što se s ním stalo?" zeptal se jí Luka.
„To je smutný příběh o nevinném, ale silném přátelství mezi chlapcem a dívkou, které se navěky rozplynulo v prach." bránila se mu o tom něco říct.
„Posaď se, Barborka a pověz mi něco o tom tvém kamarádovi." řekl jí její manžel a donutil svou ženu se posadit. Kleknul si před ní a díval se jí do očí. Ona začala cítit touhu jí jakkoliv pomoci.
„Povídej."
„Jmenoval se Lukáš. Lukáš Němec. Byl o šest let starší než já, ale choval se ke mne hezky. Hráli jsme si spolu i přes zákaz mých rodičů a já se do něho platonicky zamilovala. On to vycítil a jednoho dne mne vzal na pole, kde mi natrhal květiny a řekl: ‚Až vyrosteš do krásy, vezmu si tě za ženu a utečeme spolu.' " odpověděla mu zasněně a zároveň se rozplakala. On jí podal kapesník a zeptal se: „A dál? On byl zabit, nebo nemocen?"
„Nevím." utřela si slzy. „Stalo se to před čtyřmi roky. Nacisti mne honili po náměstí, protože mě našli v lese a chtěli mne poslat do koncentračního tábora. Přitom jsem narazila na Lukáše, který u mne sebe schoval a sám se obětoval."
„Počkat, on nastoupil do koncentráku místo těba?"
„Určitě. Potom jsem ho už nikdy neviděla." odvětila mu a znovu si utřela další slzy.
Najednou se jí vybavil den, kdy se s ním viděla naposledy.
„Lukáši, nejdi tam! Vždyť tě zabijou!" prosilo ho tehdy jedenáctileté děvčátko.
On však šel klidný ven. „Ne, prosím! Nikam nechoď, zůstaň tu se mnou." objala ho ze zadu.
„Lukáši! Lukášku!" držela se ho pevně jako klíště. On se na ní otočil a odpověděl: „Sbohem, Barborko. Neboj se o mne. Já se vrátím a ožením se s tebou. Přísahám!" A pak odešel. Z okna se tedy ona musela dívat na to, jak ho někam odvážejí a jak mu padají smutné slzy z očí.
„Smutné." pronesl Orlov po chvilce ticha a chytl jí za ruku.
„A dál nic o něm nevíš?" zeptal se.
„Ne." zavrtěla hlavou, kterou mu položila na rameno. Alexander Luka jí pohladil po kaštanových kadeřích prosil jí, aby přestala plakat. Ona po chvíli přestala, odvětila: „Jsem ráda ráda, že jsem vám to mohla říct, Luka. Aspoň teď o mne něco víte." a odešla zpět do pokoje.

Zbytek dne se mu snažila vyhýbat, protože byla vzrušená tím, co se mezi nima před chvílí stalo. Ona mu dobrovolně položila hlavu na rameno a dobrovolně se mu svěřila se svou první láskou. Stoupla si před zrcadlo a hladila si své vlasy, které byly sčesané v drdolu. Ty si rozpustila a dál si je hladila tam, kde si tam měl svou dlaň voják. Líbilo se jí to a zároveň děsilo.
Myslela si na to i v koupeli, kde byla myšlenka doprovázená jeho hraním na klavír, jež šlo slyšet zdola. Tentokrát hrál opět Beethovena, však jinou skladbu- Pro Elišku.
Jakmile dohrával poslední noty, byla už ve svém pokoji a v bílé noční košili. Vypadala jak anděl. Před zrcadlem si česala své dlouhé vlasy a v odrazu si všimla polootevřených dveřích, ve kterých stál Orlov. Lekla se jeho přítomnosti a otočila se.
„Neboj se." řekl, když pomalu vstupoval k ní.
„Přejete si, Alexander Luka?" zareagovala neklidně.
„Jen jsem se chtěl rozloučit a zeptat se, jestli nechceš jet se mnou do Československa. Odjíždím už brzy ráno." zdůvodnil svůj příchod.
„Ne, děkuji. Nechci si připomenout, co jsem před několika týdny kvůli vám ztratila." odmítla rázně a šla dozadu.
„Nechci v tobě probudit smutné vzpomínky, jen jsem se ptal." přišel k ní blíže a díval se jí do očí.
„A já vám taky jen odpovídám. Ne, nechci tam." Luka zvedl ramena a odpověděl: „Dobrá, je to jen tvá volba. Jestli už jdeš spát, preji ti dobrou noc."
„Dobrou noc a nashle za dva dny." řekla mu na to a čekala, až odejde. Když se tak stalo, zavřela svůj pokoj, zhasla si a šla spát.
Před tím však zase uvažovala o rudých dveří a o Lukovi, jak měla ve zvyku už třetí týden. Co se za nimi ukrývá? Je to jeho tajemná komnata, kde se uspokujuje nebo jen další pracovna? Proč jí odmítá prozradit, co tam je? A proč Luka chtěl, aby mu pověděla o Lukášovi?
„Nemysli na to, Barboro Orlova." řekla si pro sebe a zavřela oči. „Manžel bude dva dny pryč a zítra mne čeká poprvé domácí vyučování."