Barbora Orlova

19.

„Já jsem ti to říkal! Měli jsme jít k lékaři hned ráno.” vyčítal Barborce Luka, když jí pomohl vystoupit.
„To bych pak neodmaturovala, Lukouši.” odvětila mu ona.
Orlov ze strachu o svou lásku raději přestal s výčitkami a doprovodil jí k ambulanci.
„Přejete si?” zeptal se mladý doktor- rovné zrzavé vlasy, oči v brýlích.
„Mé manželce se udělalo špatně a omdlela. Zrovna když úspěšně složila maturitní zkoušku.” odpověděl lékařovi on.
„Pojďte dál, podívám se na ní.” poručil jim lékař. Barborka si lehla na lůžko a
poslouchala rozhovor svého manžela s panem doktorem. Ten se představil jako Alexej Pavlovič Muromec.
„Jedla jste dneska něco neobvyklého?” zeptal se při poslouchání srdce.
„Ne, na snídani jsem měla tvarohový koláč a sklenici vody.” odpověděla.
Po chvíli vyzvídání informací zrzavý muž prováděl další vyšetření a kladl dívence otázky na zdravotní stav jejich rodičů a prarodičů.
„Matka byla zavražděna v třiceti čtyřech letech, otec taky zabit v třiceti pěti letech.
Babička z matčiny strany umřela v šedesáti stářím, dědeček ze stejné linie skonal stejně.” odpověděla mu Barborka.
„A z otcovy strany?” zajímalo ho více.
„Babička umřela na infarkt, dědeček byl zastřelen v První světové válce.” odpověděla mu ona.
„Co s vámi, paní Orlova?” povzdechl si pro sebe lékař.
„Necháme si vás na jednu noc na pozorování. Odebereme vám moč a krev.” informoval jí doktor a dodal: „Pro jistotu se ale o vašem zdravotním stavu poradím s gynekologem. Může to být gravitita.”

V nemocničním pokoji Barborka ležela sama a čekala na sestřičku, která jí měla odebrat krev a moč. Ta po chvíli přišla, odebrala krev a doprovodila do koupelny se záchodem. Tam se ona osprchovala a vykonala potřebu do nádoby, kterou podala postarší zdravotní sestře.
„Smím se zeptat, v jakém vztahu jste s důstojníkem Orlovem?” ptala se dívky žena.
„V manželském vztahu.” odpověděla Barborka ženštině.
„Tak mladá? Kolik vám vůbec je a kdy jste si ho vzala?” ptala se zaskočeně starší žena.
„Vdávala jsem se v patnácti a současně mám sedmnáct let.” odpověděla dívenka a otevřela dveře pokoje. Tam měla nachystanou na stole svačinu v podobě chlebu s máslem. Tu snědla a lehla si do postele. Po hodině koukání na zeď uslyšela klepání.
„Dále.” řekla ona. Do pokoje vstoupil její milovaný manžel, který jí přinesl potřebné věci- kartáček na zuby, hřeben, pyžamo, čisté oblečení a její deník na zabavení.
„Ahoj, miláčku.” pozdravil jí Lukáš a překročil práh nemocničního pokoje.
„Lukášku!” pronesla radostně ona a vyskočila bosá z postele. Pevně ho objala.
„Chyběl si mi, ty můj důstojníčku.” zašeptala mu do ucha.
„Ty mne taky, ty můj bosý andělíčku.” odvětil jí on. Barborka, když to vyslechla okamžitě se vrátila do postele a přikryla se.
„Vzal si mi věci?” zeptala se ho.
„Všechny potřebnosti, má milá.” usmál se on a dal jí to do skříně.
„Přemýšlela jsem nad tím, co mne dostalo sem.” oznámila Barborka svému milému.
„A na co si přišla?” zajímal se on, když si přisunul židli k její posteli.
„Že bych mohla nosit pod srdcem tvého potomka.” sdělila mu ona.

„A chceš být se mnou v očekávání?” chtěl vědět pravdu Alexander Luka.
„Raději bych byla těhotná, než aby to bylo něco vážného.” povzdechla si Barborka.
„Byla by si nadšená z toho, kdybychom spolu čekali miminko?” zajímal se Lukouš. Barborka se usmála, pohladila svou lásku po tváři a odpověděla: „Budu nadšená, protože bude tvoje a budeme spolu žít krásným životem.”
Po hodině přišla do pokoje sestřička s léky pro Barborku a oznámila Lukášovi, že návštevní hodiny už skončily a že ať se za ní zastaví zítra odpoledne.
Večer se v Barborčiném břiše něco pohnulo. Nebolelo to, naopak. Když si na břicho položila ruku, ucítila to pohnutí zase. Měla pocit, jako kdyby tam bušilo malé srdíčko.
„Možná skutečně čekám Lukoušovo dítě.” řekla si pro sebe dívenka a usnula se slastí z představy rodinného štěstí s Lukášem a jejich dítětem.

Ráno po snídani přišel do pokoje společně s doktorem Muromcem i černovlasý muž středního věku.
„Dobrý den, paní Orlova.” pozdravil jí zrzavý lékař. Starší muž jí podá ruku a představí se: „Doktor Arťuchin, gynekolog. Těší mne.”
„Mne též, pane doktore.” odvětila mu dívka.
„Jak jste se vyspala?” zajímal se ošetřující lékař.
„Výborně, jen mne trápí to, že nevím, proč jsem se včera složila před maturitní komisi.” odpověděla mu ona.
„Proč tak bylo, pánové?”
„Jste v pořádku, paní Barboro.” řekl jí gynekolog Arťuchin.
„Ale musíte si na sebe dávat větší pozor.” vložil se k hovoru Muromec.
„Tak co mi je vlastně?” nechápala Barborka.
„Nosíte pod srdcem už osmým týdnem dítě.”  oznámil jí Arťuchin.
„Ne. Ne!” nemohla uvěřit lékařovým slovům ona.
„Ano, je to tak. A můžete si sbalit věci, není důvod vás tady držet.” potvrdil jí gynekolog.
Dívenka poprosila ošetřujícího lékaře, ať zavolá jejímu manželovi, ať na ní počká před nemocnicí.
Sbalila si kufr, počkala si na lékařskou zprávu a doporučení, rozloučila se a odešla z nemocničního pokoje.

Jen, co zavřela dveře nemocnice, uviděla svého manžela stojící s růžovou růží v ruce.
„Barborko!” rozeběhl se on a objal jí.
„Lukáši.” pronesla ona a políbila ho na tvář. On jí to oplatil a podal jí tu růží.
Dívenka si jí vzala a podala mu kufr.
„Půjdeme?” zeptala se ho.
„Pojďme.” řekl on.
Cestu domů si zkrátili cestou přes pláž. Při té procházce se na sebe zamilovaně dívaly a mlčeli.
„Lásko, já ti musím něco říci.” přerušila Barborka tu chvíli.
„Copak?” zastavil se on. Poznal, že jde o něco důležitého, proto položil kufr na písek.
„Co mi chceš říct, moje milá?” Barborka položila dlaň svého manžela na své břicho, ve kterém se něco radostně pohnulo. Ani mu nemusela nic říkat, on poznal, co mu tím naznačuje
Lukáš se šťastně usmál a odvětil: „My dva budeme mít miminko.”
„Je to tak.” potvrdila mu ona.
„Sice má zatím jen málo gramů, ale už má všechny svoje orgány.” odvětila mu ona.
„A už nás dva vnímá.” řekl jí na to on. Kleknul si k jejím nohám a políbil její břicho. Šťastní byli spolu v této chvíli všichni tři- Barborka, Orlov a to malé, na které se nastávající rodiče velmi těší.