Barbora Orlova

6.

Orlov odjel na letiště v pátou hodinu ranní. Když ho jeho manželka, která se probudila o hodinu později nikde neviděla, cítila v srdci zvláštní kombinaci strachu, stesku a úlevy. Bylo to jako když se zkombinuje alkohol s léky. Nejde to k sobě a i přesto je to spolu kombinované.

Barborka se po lehké snídani a běžnému hrnku čaje si upletla cop a oblékla do krátkých modrých šatů zdobené pod sukní bílou krajkou. Vzala si rusko-český slovník, česko-ruský slovník, dva sešity, tužku s gumou na gumování a plnící pero s inkoustem, ty si položila na stůl a šla čekat do obývacího pokoje.
Před bránou se objevil nějaký postarší pán- učitel jazyků, zeměpisu, dějepisu, přírodopisu a hudební výchovy Vladimír Světinský. Barborka věděla od svého manžela, že mu má otevřít a to šla udělat v půl osmé.
„Dobrý den, paní Orlova.” pozdravil jí česky, když mu ona otevřela dveře.
„Dobré jitro.” odvětila mu též pozdravením a doprovodila ho do vily.
Tam se udiveně zeptala: „Vy mluvíte česky?”
Pan Světinský odpověděl s úsměvem: „Nejen mluvím, ale i píši, když je to můj rodný jazyk.”
„A jak jste se dostal do Sovětského svazu?” zajímalo jí.
„Válka mne jsem dostala.” odpověděl krátce a po chvíli dodal: „Stejně jako vašeho manžela.”
„Jak dostala válka sem mého muže? Vždyť se tu narodil, nebo ne?” nechápala, co tím pan učitel myslí.
„On vám neřekl, kdo ve skutečnosti je?” zeptal se překvapený kantor.
„Řekl- Důstojník armády Sovětského svazu.” odpověděla. V ten moment jí napadla další otázka, kterou vyslovila: „On je ještě něco jiného?” zeptala se ho stále nechápavě.
Světinský mlčel. Po chvíli z něho vypadlo: „Je to držitel několika státních vyznamenání. Režim jeho služby náležitě oceňuje.”
Barborka však nebyla hloupá a věděla, že nemluví o cenách, které její choť obdržel. Věděla jeho důvod popularity mezi obyčejným lidem a taky to, že svou náklonnost ke komunismu jen skvěle hraje, aby si lidově řečeno 'zachránil kejhák'. Díky tomu je ve už svých jednadvaceti letech velmi dobře finančně zajištěný a může si dovolit mít krásný dům a může si dovolit zaplatit učitele své mladičké manželce.
Nechtěla se ale nad tím zamýšlet a řekla: „Ano. Tak pojďme na to učení, chci co nejdříve uvařit oběd.”
„Dneska první hodina ruštiny, pak přírodopisu a hry na klavír. Zítra opět ruský jazyk a dějepis. Pozítří zeměpis a ....”
„A zase ruština?” skočila mu do řeči Barborka. Za svůj dětinský projev nevychovanosti se však omluvila.
„Promiňte.”
„Ruština ne, ale angličtina ano. ” odvětil učitel.
„Ale Barborko, mohu vám tak říkat, že ano?”
„Můžete, pane učiteli.” usmála se Barborka.
„Nikomu to neříkejte, že jste se učila anglicky. Výuka angličtiny je tady považovaná za projev obdivu k imperialistům a...”
„Za to mohu jít do vězení, v horším případě pod nůž nebo pod provaz, já vím. Manžel mne varoval, ať si dávám na to, co kde řeknu.” skočila mu do řeči Barborka.
„Hold, takové to je.” povzdechl si smutně učitel a zeptal se: „Slovník, sešit a pero jste si opatřila?”
„Ano, prosím.” odpověděla ona. Soukromé vyučování začalo.

Hodiny s panem učitelem Světinským byly zajímavé a zábavné zároveň. Muž jí to vysvětloval velice odborně, ale i tak, aby to patnáctileté děvčátko pochopilo. I když se první hodinu ruského jazyka a druhou hodinu přírodopisu nenudila, třetí hodina klavíru jí připadala smutná. Bylo jí teskno po Alexanderovi Lukovi. Když se jen dotkla klavíru, vzpomněla si na něho. Jak svými dlaněmi krásně hrál. Bylo to skutečně podivné, ale jí se po jejím manželovi neskutečně stýskalo.

Večer po koupeli opět stála před zrcadlem a opět si myslela na své osudové muže- svou první lásku a muže, za kterého je provdaná. Po chvíli prohlížení se uslyší známý mužský hlas, který na ní volal: „Barborka.”
„Luka!” poznala hlas svého manžela a otočila se. „Kde jste?”
„Já půjdu k tobě, jen ty zavri oči.” řekl jí on.
„Dobře, když si chcete takhle hrát.” pronesla vystrašeně a rozrušeně a zavřela oči. Alexander Luka k ní přistoupil a dal jí do ruk krabičku od máslových sušenek.
„Otevri kukadla, ženuška.” zašeptal jí něžně Orlov. Ona je otevřela. Když spatřila, co má po několika týdnech v rukách, byla šťastná. Všimla si, že deník má na psacím stole a knihy na nočním stolku.
„Díky.” pronesla se šťastným úsměvem.
„Já rád jsem ti to poskytl, Barborka.” odpověděl jí a hladil její její prameny vlasů. To jí přinášelo pocit nebezpečné slasti,ze které měla strach, ačkoliv se jí líbila. Po chvilce dalšího hlazení však ucukla a řekla: „Děkuji za ty věci, za chvilku půjdu spát. Vy byste si taky měl jít lehnout, vždyť vidím ty vaše kruhy pod očima.” Sedla si na postel s deníkem a chtěla si chvilku psát.
„Nechceš si povídat?” zeptal se jí Orlov.
„A o čem?”
„O tom, jak ses měla. Jaká byla prvá lekce piána a ruštiny, jak se ti ljíbí pan učitel.”
„Když nějak nedáte.” usmála se stydlivě a začala povídat.
„Pan učitel je sympatický, už jen dneska mne toho naučil hodně. A hraní na klavír, to jsem si oblíbila díky vám, protože vy hrajete krásně.” vyjádřila mu obdiv.
„Odpusťte mou dětinskost.” zastyděla se za svou chválu.
„Ne, já jsem rád, že se tobě klavírní umění líbí.” usmál se on. Konverzovali do té chvíle, než se ona podívala na hodiny, které ukazovali na jedenáctou večer.
„Jéj, už musím spát. Ráno brzy vstávám.” zdůvodnila a zhasla.
„Dobrou noc, Luka.”
„Dobrou, Barborka. Jakou skladbu mám dnes igrať?” zeptal se jí.
„Byl by možný Smetana?” zeptala se ho.
„Pro tebe vše.” usmál se on, rozloučil se s ní a odešel.
Zdola jí na klavír hrála Vltava a ona v klidu usínala.