Barbora Orlova

13.

Byl večer dne večírku. Pár už byl po desáté hodině večerní zpátky doma z oné významné události.
Barborka, unavená z tance si napustila vanu a lehla si do ní. Před očima se jí zobrazovaly střípky ze všech okamžiků, kdy se svým manželem pluli sálem. Jak šťastná byla v ten moment! Připadala si jako Popelka, jež tančila se svým princem. Narozdíl od ní neztratila střevíček a mohla být tam klidně až do rána. Ale nechtěla, protože chtěla být se svým manželem co nejdříve osamotě a trávit s ním zbytek toho krásného večera.
„Přemýšlíš?” zeptal se jí Lukáš, který vstoupil do koupelny.
„Ne, já sním, můj milovaný.” odpověděla ona toužebně a zase zavřela oči. Přitom se skousla do dolního rtu.
„O čem pak, ženuška?” zajímal se, když si k ní přisedl. Barborka otevřela oči a podívala se na něho: „O tvých báječných tanečních schopnostech. Kde ses to vůbec naučil?” tázala se.
„Co si tě pamatuji z dětství, na zábavách si jen seděl a koukal do prázdna.”
„Tančit jsem se musel naučit, protože můj opatrovník Boris na tom trval.” odvětil on a pohladil jí po tváři. Dívenka mu to také položila svou mokrou ruku na jeho tvář a zašeptala: „Miláčku, já byla hloupý blázen. Jak jsem mohla tak dlouho nevědět, kdo jsi?”
„To bylo před tím, než mne ovládla láska a nutkání se přiznat.” vískal se v jejich čerstvě umytých vlasech. Barborku to příjemně vzrušovalo. Oplatila mu to.
Po koupeli doprovázená žhavými i nevinnými dotyky leželi spolu v ložnici. Orlov si psal do svého deníku další báseň.
„Proč píšeš tak pozdě večer?” zajímala se ona, když si utírala své kadeře.
„Protože píši o tobě, lásko.” usmál se její manžel a zavřel sešit. Ona to chtěla vidět.
„Ukaž mi to.”
„Ne.” odmítal on a dal deník na noční stolek.
„Prosím.” žádala ho dál a pokoušela se mu sebrat ten zápisník poezie. Marně. Když se dotknula jeho sešitu, on její ruku přiložil ke svým rtům a líbal jí.
„Přestaň!” smála se Barborka.
„Jen se chci podívat, cos o mne napsal!”
Luka se pustil její ruky a svá ústa přemístil na její. Ona své dlaně ze stolku přemístila na jeho ramena a spolupracovala s ním. Bylo to vášnivé a krásné.

Ráno při snídani v posteli společnou chvíli přerušil zvonění telefonu z dola.
„Lukáši, ty čekáš nějaký hovor?”ptala se ho ona.
„Ne, nečekám. O to víc jsem naštvaný, že nám jeden telefon překazil společnou snídani.” pronesl on a šel dolů. Přitom si pro sebe říkal: „Kdo to tady mne a mému miláčkovi kazí sobotní ráno?”
Šel do obývacího pokoje, zvedl telefón.
„Prosím?”
„Ahoj, bratříčku! Neruším?” pozdravila ho ve sluchátku Nina.
„Jak se daří?”
„Nazdar, sestři! No výborně a co tobě?” odvětil.
„Taky skvěle. A co tvá Barborka?” zajímala se blondýnka.
„Úžasný, úžasný.” odpověděl. Barborka slyšela rozhovor zdola. Šla po schodech do obývacího pokoje. Přistoupila k svému manželovi, políbila ho na tváři a zeptala se šepotem: „Kdo to je?”
„Proč mi voláš, Ninko?” pokračoval v rozhovoru se svou nevlastní sestrou Lukáš.
„Nenech se rušit z romantiky se tvou milovanou, já jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli nechcete jít ke mně na oběd.” vypadlo z Niny.
„Dneska?” zeptal se on a těžko odolával sváděním jeho mladé manželky, která ho objímala ze zadu.
„No, jestli vám to ale nevyhovuje, domluvíme se na jindy.” znělo ze sluchátka.
„Počkej, sestřičko. Chce se ti na oběd k mé sestře, miláčku?” zeptal se své lásky on.
„Klidně, aspoň se s Ninkou lépe poznáme.” odpověděla Barborka a zabořila svou hlavu na jeho paže.
„Ano, přijdem kolem dvanácti.” vrátil se zpět k hovoru Luka.
„Paráda, pokecáme, popijeme. Těším se!” rozloučila se s ním jeho nevlastní sestra.
„My také, ahoj.” řekl on a zavěsil sluchátko. Barborka mu začala líbat ramena.
„Vidím, že jsem tě nějak rozvášnil, drahoušku.” okomentoval pobaveně a zároveň toužebně její jednání.
„Přiznej si to, si prostě kus nádherného chlapa.” políbila ho na krku.
„Jenom kus?” otočil se na ní a začal jí líbat na rtech. „Jenom kus?” zopakoval.
„Lukouši, já tě jen trochu škádlím.” odvětila Barborka.
„Zlobím se na vás, paní Orlova.” pronesl s úsměvem její manžel.
„Promiňte mi, pane Orlove.” změnila provokativní tón hlasu a stydlivě se podívala do země. Luka si uvědomil, jak jeho škádlení pochopila, uklidnil jí slovy:„Já tebe taky jen škádlím.” chytl jí za bradu a políbil jí.

Krátce před jedenáctou vyrazili. Během cesty si povídali o povahách příslušníků jeho pěstounské rodiny.
„Nina je laskavá, skromná  a tolerantní. Natálie je průbojná a nenechá si něco jen tak líbit.” pronesl o dvojčatech on.
„A Orlov?” vyzvídala Barborka.
„Ten byl velkorysý, starostlivý a bohatý.” odpověděl Lukáš. Dodal: „Díky němu se z podvyživeného chlapečka stal silný muž. A díky němu bydlím v krásné vile.”
„Neměl by ten dům patřit tvým sestrám?” nedocházelo jeho manželce.
„Měl, ale Boris jim odkázal čtyři luxusní chaty- pro každou dvě a mne dal ten barák.” odpověděl.
„Zatímco Nince to nevadilo, Natálka to nesla těžce. Byla vždycky tatínkův mazánek a byla naštvaná, když četla jeho poslední vůli, ve které stálo:

‚Mé milované dcery a drahý synu,

možná se Vám mé rozdělení majetku nebude líbit,

ale já vím, že to, co činím je správné.

Dům dostane Saška, věřím, že bude v dobrých rukách.

Vám Natálko a Ninko dávám své čtyři chaty na venkově.

Prosím Vás, dětičky, starejte se dobře o své domy a nehádejte se o vilu.                               Váš tatínek Boris Michaljovič Orlov ’

Tak kázala vůle jeho.”
„Ale proč si ho dostal zrovna ty?” tázala se Barborka.
„Nevím,možná ke mně cítil nějaké zvláštní pouto, možná toužil po synovi.” povzdechl si Lukáš.
„Ale nebudeme se bavit o rozdílech mezi mnou a mými sestřičkami, když k jedné z nich jedeme na návštěvu.” dodal on.
„To je moudrá řeč, lásko. Lepší bude dát ruky na volant a nenechat se rozptylovat manželkou.” odvětila mu Barborka.
Zastavili před malým domem uprostřed města. Vystoupili a zaklepali.
„Barborko, Alexandře Luko! Přišli jste! Pojďte dál!” přivítala je Ninka a pozvala je dál.
„Děkujeme za pozvání.” pronesla dívenka, když její manžel pomáhal s kabátem.
Zadívala se na architekturu domu. „Moc pěkné tu máš, Nino.“ pochválila.
„Děkuji.” usmála se ona a doprovodila dvojici do jídelny.
„Posaďte se. Bratřícku, dáš si kávu, čaj, vodku, nebo něco ostřejšího?” zajímala se hostitelka.
„Poprosím o sklenici vody.” odvětil on.
„A ty, švagrová?” obrátila svůj pohled na Barborku.
„Taky skleničku vody.” odpověděla ona.

Na oběd se servíroval tradiční ruský pokrm- polévka z červené řepy s názvem Boršč. Zatímco Nina a Lukáš jí snědli během pár minut, Barborce to nějakou chvíli trvalo. Ne, že by jí to nechutnalo, ba právě naopak, jen to prostě jedla pomalu.
Když to dojedla, odvětila slovy: „Děkuji za výborný oběd.” a upila si skleničky.
„Jsem ráda, že ti chutnalo, švagrová.” byla spokojená ona.
„Nedáte si vdolky jako dezert?” nabídla jim žena.
„Já si dám a co ty, lásko?” přijala to dívenka a podívala se na svého manžela.
„Možná později.” mávnul rukou on.
Nina přinesla koláčky a nabídla hostům. Při jídle si povídali o různých věcech. O tom, jak se pár poznal, o jejich lásce, o kráse Petrohradu a dalších věcech.
Barborka se rozhodla dozvědět důvod, proč ona nepřišla na její svatbu.
„Mohu se zeptat?”
„Můžeš.”
„Proč jsem tebe neviděla na naší svatbě?” spustila ona nechápavě.
„Já jsem chtěla, ale nemohla jsem.” zdůvodnila Nina.
„Pročpak?” chtěla znát pravdu Barborka.
Žena se napila a po chvilce přemýšlení odpověděla: „Osobní důvody.”
Jí toto vysvětlení nestačilo, chtěla vědět více. Ale chtěla se to dozvědět mezi čtyřma očima a nechtěla do toho zatahovat svého miláčka.