Barbora Orlova

15.

Byl večer, krátce po večeři. Bábovka byla už vytažena z trouby a chladla na snídani. Lukáš seděl v Rudé knihovně a četl si své básničky, které psal jako malý klouček v době, kdy byl s Barborkou v přátelském vztahu. Nad některými svými verši se smál, jiné ho naopak dojaly. Jedná z nich byla tato básnička, jež byla věnována právě jeho manželce:
Až vyrosteš a budeš holka na vdávání,
a kluk na ženění budu já,
ty se staneš mou paní,
když tvá dlaň se mi odevzdá.
Dívka, které byly tyto řádky věnované mezitím uklízela po jídle a přemýšlela nad touto otázkou: „Proč mne Natalia urážela? Co se jí na mně vlastně nelíbí? A musela útočit i na mého manžela?”
Nechtěla být kvůli tomu smutná a když dodělala činnost, šla za svým milovaným Lukoušem.
„Miláčku, mohu vstoupit?” zaklepala na polootevřené dveře Rudé knihovny Barborka.
„Jen vstup, choti má.” odvrátil svůj pohled od svého deníku Orlov na ní. Dívenka vstoupila dovnitř a sedla si na křeslo naproti své lásce.
„Copak to čteš?” zajímala se.
„Svůj deník, do kterého jsem ti jako malý psal básničky.” odvětil on.
„Ano?! Ty si na svou sbírku Poezie pro Barunku nezapomněl?” pronesla nadšeně a nevěřícně.
„Na to nelze zapomenout. Proto jsem si pro ní přijel do Československa. A kromě toho si z tama odvezl i tebe.” odpověděl jí.
„A nepřečtes mi nějakou, prosím?” ptala se ho zvědavě.
„Proč ne? Posaď se.” řekl jí na to on a poplácal se po svém klíně. Ona vstala a sedla si tam.
„Pamatuješ si na to období, kdy se vaši rodiče strašně hádali a dokonce tvá matka vyhrožovala tvému otci rozvodem?” zeptal se jí.
„Ano, královna chtěla odejít od krále a desetiletá princeznička to nesla velmi špatně.” okomentovala svou minulost Barborka.
„Oprava, princezničce bylo tenkrát osm.” odvětil Lukáš, který otočil stránkou a ukázal na nápis Netrap se. Nad tím nadpisem bylo napsáno datum
12. dubna 1938.
„Máš pravdu, bylo mi osm. A tys to taky vnímal?” zajímala se ona. „Protože mne to hrozně trápilo, jelikož jsem byla dítě.”
„Mne mrzely spíš než jejich hádky důsledky, které se projevovali na tobě. Neustále si utíkala za mnou do našeho seníku a Iveta s Milanem tě museli nahánět, plakala si mi na rameni a říkala si, že jestli se to nevrátí do normálních kolejích, tak se mnou utečeš.” pronesl smutně on.
„Já se pro tebe napsal báseň jako utěchu v těch těžkých okamžicích.” dodal on a četl: „Ty pláčeš na mém rameni,
slzy tvé ti stékají z tváře.
Neplakej, jednou se smutek na smích promění
a ty uvidíš kousek božské záře.”
„Ta poslední dvě slova jsou krásná, ale nerozumím jim. Co vlastně znamenají?” pronesla nechápavě.
„Klid, konec trápení, přebolená bolest, naděje šťastného života. Ty slova mají více významů, Barborko.” odpověděl jí a otočil list v starém sešitě.
„Každou poezii jsem si značil datumem, abych nezapomněl, kdy a hlavně při jaké příležitosti jsem to psal.” ukazoval další popsané stránky zápisníku.
„Všechny tyto básně jsem napsal pro tebe a proto jsem tu sbírku pojmenoval Poezie pro Barunku.” dodal na závěr on. Barborka mu položila hlavu na rameno se  slovy: „Já tě tak miluji, Lukáši. Z tajných scházení ve vašem seníku se stal silný vztah nás dvou.”
„Taky tě miluji, moja.” odvětil jí on a pohladil po vlasech.

Dívka po ukončení hovoru se vratila do kuchyně, pocukrovala sladké pečivo, dala pět kousků na talíř a mířila si do tělocvičny za svým drahým Lukoušem.
Ten zrovna dělal kliky, které si počítal.
„Sto devatenáct, sto dvacet. Sto dvacet jedna, sto dvacet dva, sto dvacet tři, sto dvacet čtyři, sto dvacet pět, sto dvacet šest, sto dvacet sedm, sto dvacet osm, sto dvacet devět, sto třicet.”  Potom vstal, utřel se ručníkem a otočil se na svou milou. 
„Neruším tě, miláčku?” zeptala se ho, když vstoupila do místnosti.
„Nerušíš, má milovaná. Pojď dál.” odvětil.
„Koukám, že si nám donesla snídani.” okomentoval nadšeně.
„Ano, chci se s tebou najíst nějak netradičně.” odvětila mu. Sedla si na žíněnku a na ní položila talíř. Lukáš si naproti ní sedl.
„Jak dopadl rozhovor s Ninečkou?” zajímal se on.
„Přijala naše pozvání?”
„Ano, příjde i Natalia.” odvětila a dodala: „Ale nebudeme řešit v neděli ráno událost příštího týdne, pojďme se nasnídat.”
„Vypadá to dobře.” pronesl, když si vzal jeden kousek do ruky. Společně si s manželkou popřáli ‚Dobrou chuť’ a dali se do jídla.
„Je to výborný.” pochválil chuť sladkého pečiva Orlov.
„Taky si myslím.” souhlasila ona s plnou pusou.
„Povedlo se nám to.” pochválila jejich spolupráci při pečení a pokračovala v jídle.
Když byl na talířku poslední kus, oba dva si ho chtěli vzít. Když byly jejich dlaně na bábovce, vzájemně se dotknuly.
„Chceš si to sníst?” ptala se ona.
„Já bych chtěl, ale jestli to chceš sníst, klidně si to dej.” odpověděl.
„Ne, klidně si to sněz.” zdráhala se dívenka.
„Ne, ty si to dej.” namítal on.
„A nesníme si to spolu?” navrhla Barborka svému manželovi.
„Že mne to nenapadlo dřív!” pronesl Luka a vzal krajíc bábovky. Dvojice si vzájemně ukousla pečiva. Jakmile dojídali poslední krajíček, jejich ústa se vzájemně setkala a třela se jedny o druhé. Orlov využil šanci a přitisknul se svými rty na její. Barborce se to zalíbilo a oplatila mu to.
„Umyješ mne dneska zas?” zašeptal jí svou prosbu.
„Jestli mohu být ve vaně s tebou, umyju tě a ráda.” sváděla ho ona.
„Můžeš.” řekl on. Pár vstal a odešel do koupelny, kde proběhla společná koupel plná polibků, dotyků a lichotivých slov. Tak se stalo v nedělním ránu v Petrohradu.