Barbora Orlova

8.

Ráno krátce před hodinou zeměpisu následujícího dne psala Barborka dopis pro pana Azarova, ve kterém stálo:

Vážený pane Azarove,

jmenuji se Barbora Orlova a jsem manželkou důstojníka

Alexandera Luky Orlova.

Prostřednictvím tohoto dopisu Vás žádám o jakékoliv informace ohledně zmizení jistého mládence Lukáše Němce, narozeného v Československu.

Proč vám píši zrovna o něm?

Byl to můj nejlepší kamarád z dětství, který je nezvěstný už od roku 1941.

Od pana učitele Vladimíra Světinského, kterému jste zachránil život jsem se dozvěděla, že jste takhle pomohl chlapcům mezi šestnácti až dvaceti lety a já mám podezření, že jedním z nich je právě zmíněný Čechoslovák.

Ptám se Vás- zachránil jste ho a pokud, žije?

Budu ráda za jakoukoliv zprávu, ať už pozitivní, nebo negativní.

Předem Vám děkuji za informace a za Váš čas.

                      Barbora Orlova.                
Psaní si schovala do učebnice a čekala na pana učitele. Najednou uslyšela příchod nějakého muže. Myslela si, že je to právě postarší pán, na kterého čeká a proto se postavila. Ale on to nebyl, byl to její manžel Alexander Luka.
„Promiňte, já myslela, že pan učitel už přišel.” zdůvodnila své leknutí.
„Proto se mne ale nemusíš tak ostýchat.” odvětil jí on a šel k ní blíže.
„Přejete si ode mně něco, Luka?” ustupovala dozadu nervózní z jeho činů a ze zasněného smyslného pohledu.
„To nemůžu se na těba podívat?” zeptal se jí a znovu k ní přistoupil.
„Prosím, odejděte. Za chvilku mám domácí vyučování a nechci kvůli vám být v rozpacích.” požádala ho Barborka a uhýbala se jeho očím, ve kterých mu zajiskřilo.
„Nejsi v rozpacích ze mne, ale ze svých citů, kterých se bojíš. Však zbytečně.” pronesl Luka a chytl svou manželku za ruku. Ta se mu vysmekla a otočila se zády.
„Říkám vám to ještě jednou a naposled. Prosím vás, odejděte. Vždyť se pak uvidíme při obědě.” prosila ho Barborka.
Orlov si přivoněl k jejím vlasům. Svým nosem se pomalu, ale jistě přibližoval k její tváři, kterou na závěr políbil se slovy: „Naviděnou, Barborka.” a odešel. Ona si úlevně oddechla a běžela se podívat k zrcadlu, zda-li nemá na pravém líčku obtisk jeho rtů. Měla ho tam. Zděšená si rozpustila vlasy spletené v rybím copu a políbenou půlku tváře si svými kaštanovými kadeřemi zakryla. Sedla si zpátky za pracovní stůl a pokračovala v čekání na svého učitele, který přišel do pěti minut.

„Barborko, za dnešní zkoušku za jedna.” řekl jí na konci hodiny pan Světinský a zapsal jí to žákovské knížky.
„Děkuji vám, pane učiteli.” řekla ona a usmála se. Vlasy, kterými si schovávala
cucflek od svého manžela jí padaly do oka a ona si je tedy dala za ucho.
Učitel se své žákyně zeptal: „Co to máte na tváři za vyrážku? Vy na něco máte alergii?”
Barborka pochopila, co on má na mysli a stydlivě si vrátila vlasy za ucho.
„Nejsem na nic alergická, nevím, co to je.” vymluvila se ona a pohlédla do země.
„Zůstanete dneska na oběd?” zeptala se ho.
„Nezlobte se, musím se sejít se soudruhem Mininem.” omluvil se pan učitel.
„Dobře, tak příště. Jinak tady vám dávám ten dopis pro soudruha Azarova.” odvětila mu a podala mu psaní s prosbou o zprávy ohledně Lukáše.
„Jste si vážně jistá tím, co vůbec chcete vykonat?” nevěřil, co mu ona dává do ruk.
„Ano, pane učiteli. Vždyť nic nelegálního nedělám, jen chci najít svého nejlepšího kamaráda.” ujistila ho ona o svém skutečném odhodláním.
„A co váš manžel? Ví o tom?”
„Ví a dokonce sám nabídl, že mi s tím hledáním pomůže.” odpověděla mu navenek klidná. Ve svém srdci se však bouřila proti prvnímu polibku od Luky. Líbilo se jí to, ale cítila, že to není  správné. Stále ho odmítala přijmout jako důležitou součást svého života a stále se bála toho, že jeden večerní rozhovor se zvrtne na společnou noc však strávenou bez jejího souhlasu.
„Barborko!” přerušilo jí z přemýšlení oslovení učitele Světinského.
„Ano? Odpusťte, nad něčím jsem přemýšlela.” omluvila se ona.
Následně se spolu rozloučili, Barborka předem poděkovala za předání dopisu a pan učitel odešel.

Při obědě vládlo mezi manželským párem dusné ticho, které občas bylo přerušeno zvukem nožů a vidliček, nebo nalévání si nápoje do skleniček. Lukovi to vadilo a aby navázal oční kontakt s Barborkou, zeptal se: „Što vyučování?Jaké bylo, ženuška?”
„Bylo výborné, jak vždycky.” odpověděla, ale stále se na něho nedívala. Voják zkusil jinou otázku: „Jsi tady spokojená? Aspoň maličko?”
„Jsem spokojená, děkuji.” podívala se na něho.
„Nechybí ti něco?” zjišťoval Luka.
„Co by mi chybělo? Mám stravu, pěkný pokoj, jsem šacena, dobře zaopatřená, mám vynikajícího domácího učitele.” odvětila mu. To mu ale nestačilo.
„Neptám sa na materiální stránku. Zajímá mne to, zda ti něco neschází psychicky.”
„Jak to myslíte?”
„Jestli se ti neschází dámská společnost. Jestli si tu nezdáš sama.”
„Nechybí mi nic, mám vás a pana učitele. Vy dva mi stačíte.” pronesla odmítavě a odnesla si svůj talíř do dřezu. Umyla svůj i manželův a chtěla odejít do svého pokoje.
„Kampak?” zavolal na ní Orlov.
„Do svého pokoje.” odvětila a odešla.
V místnosti si zapsala do deníčku:
Já toužím, i když odmítám,
myslím, i když pohrdám,
že ačkoliv se ho zdráhám
a chtíče po štěstí se vzdávám,
já něco vzrušujícího cítím.
Říká se, že lásku chce každý,
to je to, co mne zvláštně dráždí?
Možná si tou loučí svítím.