Barbora Orlova

18.

O několik měsíců později nastal jednoho květnového dne den maturity. Předchozí týdny se Barborka na to pilně učila každý den čtyři hodiny. Zbylých dvacet hodin trávila čas se svým manželem, péči o domácnost a psaním. Krom poezie se začala zajímat i o prózu a ačkoliv si to neuvědomovala, začala psát krátké povídky v češtině, ale i v ruštině.
Čas se svým mužem trávila různě- čtením, zkoušením učiva, procházkami, dlouhými rozhovory o plánech, co udělají, až ona zkoušku dospělosti složí.
Plány byly tyto- odjezd do Československa za účelem dovolené a napsání prvního Barborčina románu, různým výletům po té zemi a hlavně- a to byl spíš jen Lukášův plán- dítě.
„Jen si to představ, miláčku. Odpočívám si u krbu po dlouhé zimní procházce, ty sedíš vedle mne a konáš to samé. Držíme se za ruky a pak se na sebe dlouho mlčky díváme. A pak tu krásnou chvíli ticha přeruší radostný dětský smích. Ten chlapeček nebo holčička přiběhne k nám, my ho vezmeme do náručí a budeme jsi s ním povídat u toho hořícího ohně.” básnil si představy o budoucnosti Alexander Luka Borisovič.
„A proč už vlastně chceš vlastního potomka?” zajímala se dívenka.
„Jsi ještě mladý, je ti teprve dvacet tři let, mne sedmnáct je.” zdůvodnila svou zvědavost.
„Ty ten malý zázrak ještě nechceš?” zeptal se jí Orlov.
Barborka v ten okamžik nevěděla, co mu má říci. Jestli zalhat a riskovat svou bolest na srdci, nebo říct pravdu a obětovat lásku svého drahého manžela?
„Chci, ale dle mého je na to ještě čas. Ideální by bylo, kdyby to přišlo po maturitě.” vypadlo z ní nakonec. Řekla pravdu. On se usmál a odvětil: „Moje milá, jednou to přijde a a bude to nejkrásnější událost v našich životech.”
„Doufám ale, že nejsi kvůli dítěti ochoten na mne spáchat ten největší zločin, který na manželce spáchat lze.” strachovala se dívenka. On jí naštěstí uklidnil slovy:
„Nejsem žádný násilník, abych kvůli svojí touze po následníkovi rodu tobě ublížil. Miluji tě, Barborko a nechci tě ztratit.” a pohladil jí po kaštanových vlasech.
Ona se na něho vášnivě podívala. Její rty se pomalu třely o jeho a políbili se. Když Orlov svá ústa rozevřel a jazykem hledal ten její, dívence se začalo dělat špatně. Bolelo jí břicho.
I když jí to lámalo srdce, okamžitě se od něho od odtrhla.
„Co je ti, lásko?” zeptal se jí Luka šokován jejím chováním. Barborce se stáhnul žaludek a začala mít pocit, že bude zvracet.
„Nic.” vymluvila se a odběhla si na toaletu. Tam začala doopravdy zvracet.
„Barborko, jsi v pořádku?” zeptal se Lukáš, který stál ve dveřích.
„Ano, jsem, můj milovaný.” odvětila a utřela si rty kapesníkem. Její manžel jí doprovodil do kuchyně.
„Tohle už je potřetí, miláčku.” pronesl, když jí podával sklenku vody.
„Tvá opakující se nevolnost se mi vůbec nelíbí.” pronesl.
„A myslíš si, že mne se líbí?” okřikla ho ona.
„Zítra po zkoušce dospělosti půjdu k doktorovi.” řekla unavená a mířila si to k pokoji.
Orlov jí raději vzal do náručí, protože se bál, že ona omdlí.
„Lepší by bylo jít už ráno, bojím se o tebe.” řekl jí.
„Nestrachuj se, Lukouši. Jsem v pořádku.” odvětila mu.
Před tím, než usnula se snažila zopakovat učivo, ze kterého bude následující den zkoušená. Místo toho přemýšlela nad touto otázkou- Co když je těhotná a její zvracení je projevem toho?
Nad tím uvažovala i ráno, když její choť jí vezl automobilem do budovy střední školy, kde měla stejně jako další- o dva roky starší dívky a chlapci složit zkoušku.
Když kráčela po chodbě, všichni studenti, kteří si opakovali látku se na ní nevěřícně podívali. Nevěřili, kdo taky bude ten den maturovat- manželka slavného důstojníka.

„Paní Orlova!” zavolala předsedkyně maturitní komise, ve které byl i pan učitel Světinský. Barborka vešla do třídy, předložila komisi občanský průkaz, kde bylo napsáno její celé jméno- Barbora Milanovna Orlova, za svobodna Tsisarzhova a pozdravila: „Dobrý den.”
„Dobrý den, paní Orlova. Vylosujte si prosím otázku.” řekla jí postarší učitelka.
Dívenka si vylosovala otázku.
„Desyat.” řekla rusky číslo listku. Učitelé jí dali papír a poslali dozadu, kde musela písemně odpovídát na otázku. Přitom se se jí opět začalo dělat špatně a protože to chtěla mít co nejdřív za sebou, do ani ne pěti minut měla popsanou celou stránku listu.
Když byla zkoušená ústně, nevolnosti si všimli i kantoři.
„Paní Orlova? Je vám něco? Jste v pořádku?” ptala se jí postarší učitelka.
„Ano, jsem.” odpověděla ona a pokračovala v povídání. I když jí bylo na zvracení, říkala dál svou odpověď. Věděla i věci, které nevěděli ostatní maturanti.
Po půl hodině cítila strašnou únavu a přestala mluvit. Hlasitě vzdychala.
„Co si myslíte o znalostech mé soukromé žákyně, kolegové?” zeptal se jich Světinský.
„Já navrhuji jí ze všech předmětů ozámkovat výbornou.” pronesla předsedkyně maturitní komise. Zatímco učitelé psali známku do vysvědčení, jí se před očima zatmělo a omdlela.
„Paní Orlova!” zavolala na ní učitelka, která k ní přistoupila hned, jak jí viděla padat na zem. Opřela jí nohy o židli a poprosila pro dívenku sklenici vody. Pan učitel Světinský otevřel okno. Předsedkyně maturitní komise zavolala na Lukáše, který stál před školou a čekal na ní. Přiběhl do učebny hned, jak uslyšel, co se jí stalo.
„Barborko!” promlouval Orlov na svou lásku, která po chvíli otevřela oči.
„Co se stalo?” ptala se.
„Omdlela jste.” odpovědi jí pan učitel Světinský.
„A co maturita?” pokračovala v otázkách.
„Gratuluji, paní Orlova. Ze všech předmětů máte jedničku.” řekla předsedkyně a podala jí ruku. Následně jedna z kantorek pomohla Alexanderovi Lukovi doprovodit Barborku k automobilu a pár vyrazil okamžitě do nemocnice.