Barbora Orlova

17.

Psal se 1.leden nového roku 1947, čtyři dny před Barborčinými sedmnáctými narozeninami Orlov, který oslavoval nový rok s ostatními důstojníky armády Sovětského svazu stejného věku zmáhán večírkem ještě spal. Jeho manželka, jež se oslav nového roku nezúčastnila už byla vzhůru a dělala snídani jak pro něho, tak i pro sebe. Poklidné konání přerušilo zvonění telefonu.
„Kdo to může být? Že by nějaký voják chce mého manžela pozdravit a popřát mu šťastný nový rok?” řekla si pro sebe Barborka, která mezitím zvedla sluchátko.
„Prosím?” Z druhé strany se ozval hlas pana učitele.
„Hezké novoročního ráno, Barborko. Máte na mne dneska chvilku?”
„Dobré jitro, Vladimíre!” pozdravila ho ona. „Dnes čas mám. Proč se ptáte?”
„Byla byste ochotná se za mnou dnes stavit?” zdůvodnil svůj dotaz.
„Jsem, ale proč se mnou potřebujete mluvit? Ohledně maturity? Ta mne přece čeká v květnu.” zajímala se ona.
„To také, ale hlavně- musím vám něco dát k vašim narozeninám, když v neděli jsem mimo Petrohrad a vrátím se až pozdě večer.” odvětil jí.
„Pane učiteli, nemusíte si kvůli mně dělat škodu.” zareagovala ona potěšena a zároveň rozrušeně.
„Ale musím, Barborko.” pronesl on.
Dívka po skončení hovoru napsala svému choti vzkaz, v kterém stálo:
Miláčku,
pan učitel Světinský potřebuje se mnou mluvit. Stavím se na chvíli u něho. Do oběda jsem zpátky.
Barborka
Následně uklidila a odešla.

Za ten čas strávený v Petrohradu se naučila znát to město jak vlastní boty. Krom toho se naučila i ten jazyk jak rodilý mluvčí a to se ještě před rokem a několika měsíci obávala, že se rusky nikdy nenaučí.
Uviděla bytovou jednotku v centru města, kde pan učitel pobýval. Zaklepala na dveře a když pan Světinský otevřel, vstoupila tam.
„Posaďte se, Barborko.” řekl jí Vladimír. Ona si sedla na židli a zvědavě se rozhlížela po místnosti.
„Dáte si kávu?” zeptal se jí pan učitel.
„Ne, děkuji vám. Proč jste mne tady pozval?” vyzvídala.
„Abych vám přece dal dárek.” řekl jí na to on a přinesl jí krásně zabalenou krabičku.
„Co v tom je?” zajímala se.
„Otevřete si to až v neděli.” poprosil jí on.
Na stůl si položil čaj a posadil se naproti ní.
„Jak se povedl důstojnický Silvestr?” vyzvídal pan Vladimír.
„Manžel se vrátil po půlnoci, byl trochu ve veselejší náladě, ale víno jsem z něho necítila.” odpověděla mu dívka.
„Když se vrátil, povídali jsme si a on se mi s něčím svěřil.” pronesla neklidná.
„Jestli nechcete, nemusíte mi to říkat.”
„Vám se mohu svěřit, pane učiteli. Řekl mi, že chce mít se mnou první dítě.” řekla mu dívenka.
„Cože, už? Sama jste ještě dítě.” byla učitelova nevěřícná reakce.
„Ano, už. Chápu ho, je mu dvacet tři, probouzí se v něm touha po rodině. Ale já- ne, že bych také nechtěla dítě, však necítím se na roli matky ještě připravená.
V neděli mi bude sedmnáct, ostatní dívky v mém věku si nápadníky teprve hledají, já už jsem nějaký ten pátek vdaná. Toužím si ještě se svým milovaným chotěm užívat.
Navíc budu v létě maturovat a chci začít pracovat, ještě nechci pod srdcem nosit miminko.” odůvodnila mu ona.
„Určitě to pronesl v zmatenosti z ohňostrojů, kterých se bojí. Ale i kdyby to myslel vážně, určitě si počká, až se budete cítit na rodičovství i vy.”  uklidnil jí pan učitel.

Za čtyři dny byla neděle, den Barborčiných narozenin. To ráno bylo zasněžené a studené, však postel v ložnici manželů byla tak vyhřátá, že se oslavenkyni z tama vůbec nechtělo.
„Dobré ráno, lásko moje.” pozdravil Barborku Orlov, který stál oblečen u postele.
„Dobré jitro, miláčku.” otevřela ona oči a s úsměvem se na něho podívala.
„V kolik hodin ses vlastně narodila?” zajímal se on.
„V osm hodin.” odpověděla mu ona. Lukáš se podíval na hodiny, odpočítal si čtyři vteřiny a pak zavolal: „Spusť akci!”
Dívenka nechápala, co myslí a nevěřícně se koukala na svého chotě. Ale když do pokoje vešla Nina s dortem, na kterém hořelo sedmnáct svíček, pochopila, o co jde.
„Všechno nejlepší k narozeninám!” popřáli jí sourozenci Orlovi. Ona se štěstím v očích poděkovala, vstala z postele a sfoukla ty svíčky.
Poprosila, ať odejdou dolů, oni jí vyhověli a ona se oblékla.

„Ten dort se ti povedl, Nino.” chválila si dívenka luxusní čokoládový dort, který měla společně se svým manželem a se svou švagrovou na snídani.
„To jsem ráda, že ti chutná, Barborko.” měla radost Nina.
„Kdes sehnala tu čokoládu? V této bídě, kde vesničané a lidé, co nejsou ve straně 'nemají co do huby', jak by se řeklo v mém rodném Československu.” zeptala se ona zvědavě a zároveň překvapeně.
„Tobě a bratříčkovi to říct mohu, protože vím, že vy nejste ty udavačské svině, které pro víc peněz udávají každého, kdo si nechal čokoládu dovézt z ciziny. Pan učitel byl o Vánocích ve Švýcarsku a já ho o to poprosila.” odvětila Nina. Dusnou atmosféru přerušil Luka dotazem na svou milovanou: „Copak sis přála, když si sfoukala svíčky?”
„Luko! To je přece Barborčino tajemství!” okřikla dětinským argumentem blondýna mladého důstojníka.
„Já vám to ráda povím.” přidala se k rozhovoru Barborka.
„Přála jsem si šťastný život a hlavně- ať zvládnu maturitu.” odpověděla jim ona a položila hlavu na rameno své lásce.
Nina jí začala uklidňovat: „Neboj se, ty to zvládneš. Máš ideálnější podmínky na učení na rozdíl od ostatních a a jsi velice šikovná. Za rok ses naučila skvěle rusky, za což máš můj veliký obdiv.” pronesla ona.
„Mám pro tebe překvapení, Barborko.” připojil se k jejich konverzaci Orlov, který podal oslavenkyni krom klasického daru v podobě knihy i obálku s nápisem Pro Barunku v azbuce.
„Co to je?” vyzvídala dívenka.
„Uvidíš, až to otevřeš.” řekla za něho Nina. Dívenka otevřela obálku a vytáhla z ní veršovaný dopis:
Těší mne, lásko moje,
že Ti mohu dárek dát.
Jak krásný pocit pro mne to je,
když Ti mohu přání psát.

Každý den, kdy se probouzím po tvém boku
je nejkrásnější den v životě mém.
Když se usmíváš, šťastná jiskra zajiskří v tvém oku,
jen s Tebou chci být v světě svobodném.

Jen kvůli Tobě jsem ochoten se utopit v moři,
v řece i v rybníku.
Mé srdce pro Tebe milovaná vášnivě hoří,
ať mám, či nemám smutnou vzpomínku.