Barbora Orlova

16.

Následujících sedm dní probíhaly ve vile ve znamení příprav na rodinnou večeři.
Protože Natalia byla také komunistka, narozdíl od svého nevlastního bratra však velice radikální a potrpěla si hodně na propagaci socialistických ideálů i v domácnostech.
Do obývacího pokoje manželé pověsili místo fotografie Luky s Borisem obraz bývalého předsedy vlády Sovětského svazu Vladimíra Iljiče Lenina. Původní snímek pověsili na chodbu vedle jiných rodinných  portrétů.

Byla neděle, den plánované večeře, krátce po šesté hodině večerní. Orlov-jako při každé příležitosti oděn do své tradiční uniformy u jídelního stolu si neklidně četl socialistický deník Zvezda. Nervozní Barborka oblečená v světle růžové chodila po jídelně a každou minutu kontrolovala hodiny.
„Přesnost jest výsadou králů, já vím.” přerušil její kroky on.
„Jsem překvapen z toho, že to ony neví.”
„Tak nezblázníme se z desíti minut, jen mám strach, aby jim to nevychladlo.” odvětila a vzala mu noviny z ruk.
„Počkej, já to ještě nedočetl!”
„Nečti si ty propagandistické hlouposti, raději přines víno a skleničky.” pronesla Barborka a políbila ho. Deník Zvezda položila do obývacího pokoje na konferenční stolek a začala je vyhlížet.
Po asi tří minutách k domu přijelo automobilové vozidlo značky Lada černé barvy.
„Už jsou tady!” zavolala na svého manžela a šla ke dveřím. Luka vstanul od stolu a šel za ní.
„Těšíš se na švagrové?” zeptal se čestný důstojník armády Sovětského svazu své mladičké manželky, kterou chytl za ruku.
„Těším, ale zároveň se toho strachuji.” podívala se na něho ostýchavě.
„Neboj se. To bude dobré.” pohladil jí po vlasech a přitisknul svá ústa na její. Ona mu to oplatila se slovy: „Děkuji ti, můj milý.” V polibcích pokračovali do té doby, než uslyšeli klepání. Přestali s tím a otevřeli dveře.
„Dobrý večer, švagrová a bratře.” pozdravila Natalia oblečená v černých společenských šatech a vstoupila dovnitř. S Lukášem si potřásli rukou jako obchodní partneři, ale s Barborkou se jen na sebe letmě podívaly.
„Nazdar!” objala svého adoptivního bratra Nina oděná v šatech modrých a pak šla k jeho manželce, kterou též obejmula.
„Ráda tě vidím, Ninečko.” přivítala blondýnu brunetka.
„Já tebe taky.” odvětila ona.
„Pojďme se najíst, dámy. Popovídat si můžete potom.” ukončil jejich vítání a doprovodil je do jídelny.

Natalia a Nina se posadily ke stolu.
„Co máme dneska dobrého?” zajímala se žena v modrém.
„Specialita z Barborčiné rodné země.” odpověděl voják a zeptal se jich: „Kolik chcete každá knedlíků?”
„Tři, prosím.” požádala si Nina. Lukouš se tázal i druhého dvojčete: „A ty, Natalie?”
„Jeden, hlídám si štíhlou linii.” odvětila ona. On nabral jídla na talíře a jeho manželka po necelé minutě donesla talíř pro ženu v černém a řekla: „Prosím. Nechte si chutnat, švagrová.”
„Co to Pane Bože je?!” vyjela po ní žena v černém, když spatřila vedle houskového knedlíku oranžovou omáčku s masem.
„Svíčková, tradiční pokrm v Československu.” nenechala se rozrušit její nepříjemnou reakcí a šla pro porci pro Ninu.
„Prosím.”
„Děkuji, vypadá to lákavě.” usmála se ona. Orlov přinesl poslední dvě porce, společnost si popřála Dobrou chuť a začala jíst.
Zatímco Ninečka si pokrm chuťově chválila, Natalia nevyslovila žádného slova. Ať už pochvaly, nebo kritiky.
Když se jí hostitelka zeptala: „Jak vám chutnalo, Natalie?”, odpověděla: „Nebylo to tak špatné, jak jsem si myslela, děkuji za optání.” a upila si vína.
Barborka uklidila, vrátila se a zeptala se: „Co teď, dámy?”
„Můžeme si popovídat, má milá.” spustila na ní přísně Natalia.
„O čem pak?” pronesla vystrašeně dívenka.
„Co si slibujete od manželství s Alexanderem Lukou Borisovičem?” zeptala se jí nekompromisně. I přes varování sestry směle pokračovala ve výslechu mladičké manželky svého nevlastního bratra.
„Peníze? Moc? Tento dům?” Barborka sice plaše pohlédla na Lukáše, ale klidným hlasem odpověděla: „Co si vy zase slibujete od tohoto výslechu, nevím. Ale jedno vám ráda povím- pro mne je hlavní priorita vztahu mezi mnou a vaším bratrem je láska a porozumění.” Její manžel, když tato slova uslyšel chytl jí za ruku a podíval se na blondýnu: „Ona je moje všechno a já pro ní také. Nezáviď nám naše štěstí. Přej a bude ti přáno.”
„Takže láska, má otázka je už zodpovězená.”  pronesla Natalia a změnila téma: „Zeptám se na něco jiného. Jaký máte vztah ke komunismu a k Sovětskému svazu obecně?”
„Výborný, stejně jako můj manžel.” zalhala Barborka. Ve skutečnosti komunismus nenáviděla, protože věděla, co se stane, když bude režimu odporovati- buď vězení, nebo poprava. Aby si získala její důvěru, pokračovala ve své lži: „Až mi bude osmnáct, plánuji se přihlásit do strany.”
„To vám bude kdy?” zeptala se jí Natalia.
„Pátého ledna za necelé tři roky.” odpověděla jí dívenka.
„Počkat! Kolik vám je vlastně let?” zeptala se přísně blondýna.
„Patnáct.” vypadlo z Barborky.
„Jak si mohl se oženit s malým dítětem?” podívala se ona na Alexandera Luku. Ten se své milované ženy zastal se slovy:
„Barborka je sice nezletilá, ale narozdíl od tebe, milá Natalia i přes nástrahy osudu dokázala žít sama v takovém mladém věku.”
„Co to vykladáš za nesmysly?! Jaké nástrahy osudu?!” křičela ona po své švagrové a bratrovi. Lukáš se podíval na Barborku. „Mám jí říct, odkud se známe?”
„Řekni jim to, jestli to ještě neví.” odvětila mu. On začal promlouvati na Nataliu, Ninu i na svou manželku: „Nechci rozpoutat žádnou válku mezi ženami, které mám moc rád. Následující věty, které vám tady řeknu jsou velice zásadní v mém životě. Budu rád, když vaše reakce budu stručné a pokud možno, bez emocí.
Barborčinými nástrahami osudu jsem nazval toto- v desíti letech přišla o rodiče, její další příbuzní také umřeli.Rok jsem se o ní staral já.” Když to pronesl, silně svou lásku chytl za ruku a společně se na sebe podívali.
„Vy se spolu znáte od dětství?” zeptala se nechápavě Nina.
„Ano, známe. Byli jsme kamarádi a z přátelství se stala láska.” odvětila Barborka, jež zasněně dál hleděla na svého chotě. Ten se na pousmál, řekl: „Válka mne dostala sem a vyrvala mne od ní. Ale já se pro ní potom vrátil a odevzl si jí.”  Přitom pohladil jí po tváři.
„To je tak krásné!” vypadlo z dojaté Niny. Rozrušená Natalia vstala od stolu a řekla: „Odcházím. Jak vidím, budete se skvěle bavit i beze mne. Dobrou noc!”
„Vážně nechcete tu ještě zůstat? Vždyť jsme vás pozvali, Natalie.” obrátila svůj pohled od svého milého na svou švagrovou Barborka.
„Musím se prospat, zítra musím do práce.” zdůvodnila svůj odchod.
„Já taky jdu do práce, ale čas pro své tři dámy mám.” přidal se k rozhovoru Lukáš.
„Narozdíl od tebe já si nemohu ten čas udělat. Poroučím se, bratře a švagrová a děkuji za večeři.” rozloučila se blondýna v černém a odešla.
Následující hodinu si společnost ve složení Barborka, Orlov a Nina povídala. Po odchodu Natalie se atmosféra uvolnila a vzhledem k tomu, že Nina měla přátelskou povahu a měla stejný vztah ke komunismu jako jeho bratr a švagrová, debaty měly milejší charakter.
V devět večer i ona odešla, jelikož byla učitelkou v mateřské školce a pracovala s dětmi, musela brzy vstávat.

V ložnici on ležel na posteli a říkal své manželce, která se zrovna česala: „Já tu Natálku nechápu. My naplánujeme hezký večer a ona ho prostě zničí svými bolševickými argumenty.”
„Obávám se, že mne jen tak nepřijme do rodiny.” odvětila mu, když se otočila a šla do postele.
„I kdyby se ti pokoušela něco udělat, já tomu zabráním.” pohladil jí po vlasech Luka.
„I kdybysme museli odjet na západ, odjedeme. Hlavně, abysme byli šťastní.” dodal a políbil jí na čelo.
„Možná by nám tam bylo lépe.” připojila se k němu dívka a přitiskla se k němu.