Barbora Orlova

7.

„Rusky se asi nikdy nenaučím." povzdechla si Barborka, když si jiný den ráno při snídani dívala do rusko- českého slovníku a hledala jedno slovo.
„Ukaž." řekl Orlov a vzal si to.
„Jaké to slovo vlastně gledáš?" listoval.
„Touha." odpověděla mu. Luka po chvíli listování jí ukázal, co hledala.
„Tady."
„Děkuji vám." vzala si zpět slovník jeho žena.
„A proč chceš znát právě tuto frázi?" zajímal se.
„Pan učitel mi dal za domácí úkol zkusit si najít názvy činností, vlastností a pocitů." odpověděla mu a upila si vody. Pak odešla do pokoje čekat na pana Světinského.
„Máš vše, Barborka?" kontroloval jí její manžel, který stál před dveřmi její ložnice.
„Mám." odvětila mu dívenka sedící za pracovním stolem.
„Dobrá. Chceš ještě něco ode mne?" zajímal se.
„Ne." řekla mu na to a otevřela si sešit. Luka pořád stál u dveří a pozoroval jí. Ona to vycítila a podívala se na něho. Jeho smyslný pohled jí příjemně, ale nechtěně rozptyloval.
„Budete tam jen stát a koukat na mne?" zeptala se ho Barborka vyděšeně
„Mám to snad zakázané?" odpověděl otázkou.
„Děsíte mne, Luka." zdůvodnila svůj dotaz a následně ho poprosila, ať odejde z jejího pokoje.
„Jděte pryč."
„Ale proč bych měl odejít?" zdráhal se odchodu Orlov.
„Mne se to nelíbí." zdůvodnila svůj odmítavý postoj.
„Už odejděte!"
„Rozkaz, má paní. Už odcházím." zareagoval on se šibalským úsměvem na její požadavek a ustoupil dozadu.
„Děkuji." pronesla ona uklidněně a dívala se na to, jak on odchází.

Po dvou hodinách ruštiny a dějepisu si dívenka s panem učitelem Světinským povídala o tom, jak se on dostal do Sovětského svazu.
„Byl jsem profesor jazyků a historie na vysoké škole. Když Němci nechali zavřít vzdělávací instituce, zúčastnil jsem se demonstrace. Zajali mne a chtěli poslat do koncentračního tábora." vyprávěl učitel.
„A byl jste tam?" zeptala se ho ona.
„Byl a bylo to tam hrozné. Co hrozné, bylo to tam zatraceně zlé! A to jsem ještě slušný." odpověděl.
„Ale jak jste dostal z tama pryč?"
„Utekl jsem, ale byl jsem pronásledovaný. Zachránil mne jeden ruský major jménem Nikita Azarov. Nechal mě žít ve svém domě a já nastoupil do strany. Dostal jsem malý byt v centru Petěrburgu. Váš manžel mě tam často chodí navštěvovat." odpověděl a nabídnul Barborce, že může někdy přijít s ním. V ten moment si pomýšlela jednu věc. Co když ten Rus- ne ten, za kterého je provdaná, ale ten, který zachránil život panu učiteli má nějaké informace o jejím ztraceném kamarádovi Lukášovi Němcovi? Nedalo jí to a zajímala se:
„A pomohl ten Azarov i jednomu mladému chlapcovi?"
„Ano a ne jednomu." odpověděl jí Světinský.
„Kolik jim průměrně bylo let?" vyzvídala dál.
„Měli kolem šestnácti až dvaceti." prozradil.
„A nevěděl by něco o zmizení Čechoslováka Lukáše Němce, narozeného 16. prosince 1924?" tázala se.
„Kdybyste mu napsala dopis, klidně i v češtině, já bych mu to přeložil, možná by vám informace poskytl." odvětil jí.
„To by bylo skvělé! Ale obávám se, že se nic od něho nedozvím. Nejsem se zmíněným mládencem v žádném příbuzenském vztahu. Je to můj přítel z dětství." podívala se smutně.
„Myslím si, že vám by něco řekl určitě. Alexandera Luku samozřejmě zná dobře, ví, jak je i přes své mládí vlivný." pronesl nadějně Světinský.
„Dobře, ale musím si svůj nápad ještě promyslet. Ještě stoprocentně nevím, zda to chci zjistit, či nechat tak." odvětila ona.
„Přesně tak, jste ještě mladičká, Barborko. Některé věci vnímáte citlivěji, než jak skutečně jsou." utvrdil jí pan učitel. Následně doporučil: „A být vámi, promluvil bych si o tom s vaším manželem."
„Co s tím on společného?" divila se Barborka.
„Možná více, než myslíte. Možná vám s hledáním Lukáše pomůže."

Jedna z posledních vět, kterou pan učitel řekl před svým odchodem: „Možná má s tím něco společného více, než myslíte." dívenku nenechala klidnou ani když se koupala. Stále se jí motala v hlavě společně s myšlenkami na svého manžela. „Proč by měl vědět Luka o tom, že chci najít svého nejlepšího kamaráda? Co by s tím tak mohl mít společného?" přemýšlela nahlas.
Rozhodla se, že se půjde za ním a sdělí mu to. Orlov byl ve svém pokoji, ležel svlečen do půl těla na posteli a četl si nějaký román. Barborka se strachem, že se pár oznamovacích a tázacích vět změní na společnou noc zaklepala na zavřené dveře.
„Dále." pronesl Luka, který si odložil knížku na stůl a sedl si. Barborka otevřela dveře a vstoupila do místnosti. Když spatřila odhaleného Alexandera Luku, lekla se. Pohled na jeho vypracovanou figuru jí fascinoval, ale i děsil. Chtěla mu jen něco říct a odejít. Nechtěla se vůbec v jeho pokoji zdržet.
„Promiňte, Luka. Nechci vás obtěžovat."
„Što to gavareš, Barborka? Mňa neobtěžuješ. Choď dál." řekl jí její manžel.
Dívenka přistoupila k jeho loži a začala mluvit: „Chci vám říct jednu důležitou věc v mém životě. Chci se pokusit najít Lukáše."
„Kak tě to napadlo?" zeptal se jí udiven z jejích slov.
„Je velká pravděpodobnost, že žije a bydlí tady." odvětila.
„Proč myslíš?" zajímal se.
„Povídala jsem si s panem učitelem o tom, proč je v Sovětském svazu. A on mi řekl, že nějaký Azarov kromě něj zachránil i několik chlapců do dvacítky. Co když jedním z nich je on?" zdůvodnila svůj úmysl.
„Je to možné. Kak to toužíš spáchat?" vyzvídal on a toužebně si prohlížel její tělo od hlavy až k nohám.
„Napíšu Azarovi dopis, kde se ho na to zeptám." prozradila ona.
„Nic si od toho však neslibuji." pronesla.
„Mám ti s tím nějak pomoci?" nabídl jí.
„A chcete mi vážně pomoct s pátráním?" tázala se nejistá.
„Ano, chci." odvětil jí a zeptal se: „Dovolíš mi to?"
„Já budu ráda." řekla ona a uskočila o krok dozadu.
„Dobrou noc, promluvíme si o tom zítra." rozloučila se a utekla z pokoje.
„Dobrou!" zařval on a zavřel si dveře.