Barbora Orlova

21.

Večer si pár povídal o návštěvě Natalie a Niny. Byli překvapeni z toho, jak se jedna z dvojčat ten den chovala. Byla příjemná, klidná, s Barborkou dobře komunikovala a hlavně neříkala urážlivé argumenty na osobu své těhotné švagrové.
Místo urážek si s ní povídala o tom, jak se to stalo a zda li se na miminko těší.
„To malé se ozvalo zrovna ve chvíli, když jsem zrovna maturovala.” odpovídala s úsměvem Barborka.
„Když se komise rozhodovala o mých známkách, v ten okamžik jsem omdlela. Luka mne odvezl do nemocnice a lékaři zjistili, že za to může ten malý zázrak, který mám pod srdcem.” dokončila svou odpověď a pohladila si břicho, ve kterém se ten zázrak ozval své mamince kopnutím.
„Jé, maličké se mi za to omlouvá.” okomentovala dívenka.
„Mohu?” zeptala se Natalia a položila ruku na její břicho. Barborčiné dítě přítomnost své nevlastní tety ucítilo a koplo Natalii do dlaně. Ale zatímco kopání do maminčiny ruky bylo velmi slabé, svou tetu koplo dítě do dlaně velmi silně. Možná cítilo, že musí svou matku před ní.
„Au!” vykřikla blondýna a stáhla svou ruku k sobě.
„Copak?” zeptal se Lukáš své adoptivní sestry.
„To malé mne koplo!” vykřikla Natalia.
„Vážně?” nevěřili Nina s Alexanderem Lukou Borisovičem a taky pohladili dívenčiné břicho. Muž ucítil stejný pohyb jako jeho manželka, Ninečka reakci maličkého porovnala k lechtání.
„Jé! To vaše malé mne polechtalo!” okomentovala blondýnka.

Barborka přemýšlela nad tou radostí do té doby, než se jí její manžel zeptal: „Na co myslíš, krásko má milovaná?”
„Nad Natálkou, ty můj důstojníčku.” odvětila mu ona a políbila ho po tváři. On jí to oplatil po ústech. Barborka však uhnula.
„Nechápu to. Nikdy jsme spolu zrovna dobře nevycházely, ale jakmile jsem pověděla, že my dva čekáme rodinu, najednou se proměnila na příjemnou.” řekla po tom.
„Že by konečně taky chtěla se mnou vycházet?” dodala.
„To nevím, ale obávám se, že to nemyslí upřímně.” oznámil jí své obavy on.
„Proč myslíš?” zeptala se nechápavě.
„Barborko, Natalia nebyla schopná přijmout i mne. Chovala se ke mně vždy tak jak do nedávna k tobě, někdy dokonce i hůř.” vysvětlil jí.
„Jak hůř?” chtěla vidět víc ona.
„Když jsem odjížděl na první misi- osvobodit náš domov, ona dělala všechno pro to, abych tam neodjel.” odpověděl jí na to on.
„Co například?” vyzvídala.
„Třeba se oblékla a vydávala za chlapce. To by mohlo být celkem zábavné, kdyby jí bylo čtrnáct a oblékla by se tak pro legraci. Přitom chtěla jet na misi místo mne. Ale to já byl na vojně a hlavně jsem muž.” odvětil.
„To je všechno?”
„Není, bohužel.” povzdechl si smutně Luka.
„Dávala mi i projímadla do jídla, abych neustále zvracel a nemohl s tatínkem odjet do Československa.” prozradil na ní on. Dobrý dojem ze švagrové z Barborky opadl, když to uslyšela.
„Cože?” zareagovala neklidně ona.
„Je to tak, Boris jí chtěl kvůli tomu dokonce vydědit. Ale já jsem mu to rozmluvil.” odpověděl.
„Proč’s mu to rozmluvil?” ptala se ona.
„Jednou jsem součástí jejich rodiny a musím i přes častá nedorozumění s nimi vycházet, ačkoliv se mi to nelíbí.” odpověděl on smutně a zároveň rázně. Pohlédl dolů a zamyslel se nad svými slovy. Vzpomněl si na to, jak mu bylo špatně, jak se o něho adoptivní otec staral a jak tehdy devatenáctiletá Natalia za to dostávala vyhubuváno.
Barborka ho chytla za bradu a tu posunula nahoru. Když uviděl její milé oči, usmál se a řekl: „Co bych dělal bez tebe, ty můj korálku pro štěstí.” Pohladil její tvář, kterou mu zabořila do hrudi a pevně ho objala. Přiklonila se k jeho uchu, do kterého zašeptala: „Netrap se, Lukouši. Za týden odjíždíme domů a ty na chvíli hodíš starosti z minulosti za hlavu.”
„Když už hovoříme o mých sestrách, musíme vyřešit, kterou z nich pověříme hlídáním naší vily.” přerušil romantickou chvíli Orlov svými slovy.
„Přece Nina, to je jasné.” odpověděla mu krátce na to Barborka. Lukáš se na pár minut zamyslel. Po chvíli přemýšlení se jen souhlasně usmál a odvětil: „Pravda, ona se o náš dům postará velmi dobře.”
Následně se k sobě přitulili a spolu usnuli.

Během týdne, který uplynul jak voda v potoce Barborka přemýšlela nad tím, že by se dovolená v jejím rodném Československu mohla proměnit z několika měsíců na celý život? Uvědomila si, že ačkoliv je provdaná za bohatého a váženého muže, není tu šťastná. Bída šla vidět na každém kroku i ve velkém městě a občas potkala i samotné manželi. Naštěstí jen na krátkou dobu. Vzhledem k tomu, že oba si prožili chudobu a slovo bída znali i z rodné země, uměli si dobře vyjít i s málem.

Bylo páteční ráno 6.června 1947. Orlov vstanul v pět hodin ráno a už oblečen, najezen a učesaný probudil svou lásku polibkem na tvář.
„Barborko. Barborko, vstávej.” budil jí on. Ona zareagovala otevřením rozespalých očí.
„Co se děje?” zeptala se unaveně.
„Už odjíždíme. Musíme na letiště, miláčku.” odpověděl Lukáš a pomohl jí z postele. Dívenka se probudila, nasnídala se, převlékla a učesala. Následně si dobalila poslední věci a šla dolů po schodech.
Lukouš mezitím stál před domem a říkal Nině: „Koupelnu můžeš využívat jako doma. Hlídej to tu jako vlastní a to hlavní- opatruj se.”
„O mne se neboj, bratříčku.” odvětila mu a silně ho objala. Začala plakat dojetím.
„Už teď se mi po vás stýská, Sašenko.” On jí utěšoval slovy: „Neplakej, sestřičko. Budeme ti psát dopisy. Neboj se o mne a Barborku.”
K jejich objetí se přidala i Barborka, která došla.
„Měj se hezky, Ninečko. A myslí na nás v dobrém.” rozloučila se brunetka s blondýnkou.
„Budu vzpomínat v nejlepším, Barborko.” pronesla uplakaná žena a doprovodila jí k automobilu Alexandera Luky Borisoviče.
Pár nasedl do vozu, z okének naposledy zamával Nince a odjel na letiště. Nastoupili do letadla, které je dostalo do Československa.

Půjčeným automobilem dojeli z letiště za tři hodiny do vesnice, odkud pocházeli.
Projížděli si celou krajinou, od dědiny po les, který stál v blízkosti jejího prvního domova. Barborka cítila během toho zvláštní pocit. I když to byly pouhé dva roky, co byla pryč od svého rodného Valašska, cítila se jako voják, který se po bitvě vrátí na bojiště a válčí sám se sebou.  Se svým manželem se zastavili u rybníka, u kterého začal jejich příběh. Jejich počáteční boj s nedůvěrou a strachem, který se pak proměnil na krásný život plný lásky a důvěry.
Společně vystoupili z auta a šli se podívat na tu hladinu rybníka, kde on tenkrát ležel bezvládný a nebýt dívenčiné záchrany, umřel by.
„Oh, můj bože.” pronesl po chvíli mlčení Orlov.
„Teď jsem si uvědomil, co jsem v duši strádal a bohužel si to nepřiznal.” dodal pak on.
„Copak si strádal a nepřiznal se?” nechápala ona.
„Domov, Barborko.” odpověděl on.
„Ve vile jsem si vždy připadal jako na návštěvě, teprve až díky tobě jsem to aspoň občas považoval za domov.” dodal a objal jí ze zadu. Políbil jí na tvář.
„Ani nevíš, jak jsem tady ráda.” odvětila mu ona a oplatila mu polibek. Nadechla se čerstvého venkovského vzduchu a položila manželovu ruku na břicho. Jejich malé se radosti opět pohnulo, což Barborku donutilo k otázce: „Co si přeješ pro naše děťátko, Lukouši?”
„Přeji si, ať se narodí zdravé a bude šťastné.” odpověděl jí na to. Otočil se k ní, pokleknul, přiložil její břicho ke svým ustům a začal mu povídat: „I kdyby ses narodilo jako štěně, miloval bych tě nadevše.” a přitisknul tam své rty.
Ona vyhodnotila tuto chvíli úsměvem, které však překazilo zívnutí. On pochopil, že jeho milovaná je unavená. Vzal jí tedy do náruče a autem odvezl do její chaloupky, kde dříve bydlila a teď tam budou bydlet spolu.