Barbora Orlova

22. POSLEDNÍ ČÁST

O devět měsíců později- 3. leden 1948 Barborčino bříško už bylo veliké a každou chvílí se schylovalo k porodu. Narozdíl od svého manžela to snášela velice klidně a s úsměvem. Její choť blížící se příchod prvního potomka řešil někdy až moc přehnaně. Každý večer, než usnul, svému děťátku recitoval básničky, které pro něho složil. V nich vyjadřoval svou lásku k jeho mamince, natěšení na to, až si ho bude chovat v náručí, jak ho bude vychovávat, poslouchat a vnímat jeho první radosti ale i starosti.
„Lukouši, taky nemůžeš uvěřit tomu, že každým dnem to malé přijde na svět?" zeptala se ho ona den před porodem, když usínala.
„Nedokáži tomu uvěřit a hlavně se už moc těším, až to budeš mít za sebou." odvětil jí na to on a pohladil její břicho.
Přiložil tam své rty a pověděl: „Vyjdi ven, maličké. S maminkou už chceme vědět, zda si ogar, nebo cerka."
Dítě koplo svého otce do ruky. On se při té chvíli rozzářil jako sluníčko.
Po dlouhém rozhovoru se políbili a usnuli.
Během třetí hodiny ráno začala Barborka cítit porodní bolesti. Praskla jí plodová voda.
Sedla si a hlasitě vzdychala. Začala budit Lukáše.
„Lukouši! Miláčku, vzbuď se!"
„Co je?" otevřel on své rozespalé oči.
„Přišel můj čas." odvětila mu.
„Běž pro tetku." poručila mu ona.
„Cože, už?!" pronesl nevěřícně a vystrašeně Alexander Luka.
„Je to tak! Rychle, skoč pro tu tetku!" křikla po něm Barborka. Ten vstanul a rychle se oblékal do kožichu.
„A nemám tě raději odvézt do nemocnice?" říkal nervózně.
„Nejbližší špitál na Vsetíně a cesta trvá šestnáct kilometrů! To se miminko může narodit po cestě!" vykřikla bolestně. Orlov vytáhl kožich i pro ní a řekl: „Porodíš v nemocnici! Ber to jako rozkaz!"
„Každá žena na vesnici rodila doma. I naše matky nás tak přivedly na svět. Je to úplně normální! Au!" zdráhala se jeho nařízením.
„A mnohým z nich se dítě narodilo mrtvé a to já nechci! Zaplatím ti nadstandard." namítal.
„Musíme šetřit." namítala ona.
„Barborko, už jsem řekl." odvětil, oblékl na ní kožich a vzal jí do náručí. Nasedli do auta a jeli na Vsetín.
Lukáš jel rychle, aby ona neporodila po cestě. Zároveň si dal pozor, aby rodičce a dítěti neublížil.
Za deset minut byli na místě. On jí vzal do náručí a běžel s ní na gynekologii. Tam si jí převzal doktor Hrabě, který jí vyšetřil a řekl novopečenému otci, ať přinese prvorodičce čisté oblečení.
Ten poslechnul, nasedl do auta a jel. Vrátil se a odevzdal sestřičce věci. Tříhodinové čekání na budoucnost skončilo, když uslyšel novorozenecký pláč. Hned poznal své dítě.
Jiná sestřička přinesla toho malinkého človíčka zabaleného do bílé peřinky.
„Tak blahopřeji tatínku, máte chlapečka." řekla mu a podala mu ho. Jak byl Luka šťastný z toho, že si choval své dítě.
„Je tak krásný." okomentoval.
„Můžu jít za manželkou?" zeptal se.
„Jistě. Vemte rovnou i následníka, ať se na něho maminka taky podívá." odvětila mu žena a doprovodila ho na pokoj číslo deset. Tam ležela na posteli unavená, ale šťastná Barborka.
„Tak ti nesu ukázat našeho synka." řekl jí Lukáš, když vešel do dveří s následníkem rodu v rukách. Dal jí ho si pochovat.
Dívenka kolébala své dítě a říkala mu: „Ty můj zlatý chlapečku. Tys mi dal zabrat. Ale chovat si tě je jeden z nejkrásnějších momentů v mém a tátovém životě." Jejich šťastnou chvíli přerušila sestřička otázkou:
„A jak se váš zlatý chlapeček jmenuje?"
Lukáš se usmál a odpověděl: „Petr Alexanderovič Orlov, syn Alexandera Luky Borisoviče Orlova a Barbory Milanovny Orlove-Tsisarzhove."
„Petříček, to je krásné jméno." okomentovala sestřička a odešla.
„Péťo, ty náš broučku." oslovila ho Barborka. Péťa otevřel své modré oči a podíval se na maminku s tatínkem.
„Vítej následníku Dynastie Orlov na světě." řekl mu jeho otec a políbil ho na čelo. To políbení poskytl i své milované ženě.

KONEC.