Barbora Orlova

První část-1.

Psalo se léto 1945, několik týdnů po konci Druhé světové války v Evropě. Patnáctiletá Barborka Císařová- roztomilá tmavovlasá sirota s oříškovýma očima, jež žila v malé vesničce na Valašsku se procházela po lese po dlouhé době bez strachu, že uvidí nacisty a ti jí zabijí. Několikrát, když jí Hitlerovi přisluhovači tam uviděli, namířili na ní zbraní a ona ze strachu utekla. Když si po dlouhých týdnech chodila po oblíbeném místě a přišla k rybníku, kde se v dětských letech ráda koupala, najednou spatřila na hladině vody bezvládné mužské tělo, což jí vyděsilo. Rychle tedy skočila do vody a vytáhla toho černovlasého muže s pobledlou tváří, s fialovými rty na břeh.
„Pane? Jste v pořádku? Pane!" oslovila ho a zatřásla s ním. Pán nereagoval.
Barborka zaklonila jeho hlavu, přiložila své ucho k jeho ústům a poslouchala, jestli dýchá. Naštěstí dýchal. Položila mu hlavu na jeho hruď, aby zjistila, zda mu buší srdce. Naštěstí bušilo.
V tu chvíli si ona uvědomila, že on ztratil vědomí a proto mu zvedla nohy.
Mladý pán potom otevřel oči a podíval se na Barborku. První, co jí řekl bylo toto:
„Děvuška." Z toho promluvení dívenka poznala, že muž, kterého zachránila je Rus. Protože však rusky neuměla a nevěděla, co má říci, jen mlčela, pomohla mu vstát a pomohla mu s chůzí.
„Děvuška." promluvil na ní muž ještě jednou. Ona však stále mlčela.
On chtěl, aby na něho promluvila a jelikož ovládal základy jejího jazyka- češtiny, zeptal se: „Jak se jmenuješ?"
Barborka byla překvapená, jakou řeči to ten muž promluvil,ale nechtěla ho přivézt do rozpaků a jenom odpověděla: „Barborka."
„Barborka." zopakoval její jméno. Dívka byla ráda, že on umí česky a že mu jde i přes velmi silný přízvuk rozumět a zeptala se: „Kde bydlíte, pane?"
„Za můstkem." odpověděl mladý muž.
Dívka ho doprovodila do malé chaloupky, která stála za malým mostem nad řekou Bečvou.

Když byli uvnitř domu, pomohla mu se posadit. Před domem měl pán studánku, ze které Barborka nabrala vodu do džbánu a nalela jí do skleničku, kterou podala tomu muži.
„Prosím."
„Spasiba, děkuji." pronesl on a napil se.
„Za málo. Nemám skočit pro lékaře? Nepřitížilo se vám?" zajímala se o jeho zdravotní stav.
„Ne, nesháněj doktora." odvětil jí muž a usmál se. Ona se ho zeptala: „Jak se vlastně jmenujete? Kdo jste a jak jste se vůbec dostal do toho rybníka?"
„Jmenuji se Alexander Luka Borisovič Orlov a jsem čestný důstojník armády Sovětského svazu." představil se pán a podal jí ruku.
„Těší mne." potřásla mu rukou. Alexander Luka si přiložil její malou dlaň ke svým rtům a políbil jí. Ona se toho dětinsky lekla a vyrvala mu svou ruku.
„A proč tedy bydlíte na této malé dědince?" ptala se ho.
„Když jsme vás osvobodili, mne se tu zalíbilo a váš starosta nám nabídl, že nám splní jakékoliv prání." odvětil Rus.
„Prání?" nechápala Barborka Císařová, co myslí.
„Já myslel to, co většinou chceme a obvykle nemůžeme mít." odůvodnil Alexander Luka.
„Á, přání." došlo patnáctileté dívence.
„Da, tedy ano, to myslel jsem." potvrdil jí mladý důstojník pokývnutím.
„A vy jste si přál malý dům?" zajímalo jí.
„Ehm, pšál?" nerozuměl jí pan Orlov.
„Teda vy jste chtěl, měl jste za přání malý dům?" zopakovala raději pomaleji. Tomuhle už muž rozuměl a odpověděl: „Ano, ale jen na krátko tu jsem. Zítra odjíždím domů, do Petěrburgu."
„Já už půjdu, jestli nechcete pomoci." měla se odchodu dívenka.
„Niet, děkuji." odmítl její nabídku Alexander Luka, ačkoliv toužil po tom, aby ona zůstala ještě zůstala s ním. Plachá panna Barborka ale cítila opak. Chtěla každou chvílí odejít a zapomenout na jejich setkání. Jeho hlas, vzhled a chování se jí velice hnusilo. Díval se na ní jako kdyby před ním stála nahá, což jí děsilo.
„Sbohem, pane Orlove." rozloučila se s ním a zavřela jeho dveře.
„Dazvidanya." znovu se zvrhle usmál na ní a nechal jí odejít.

Barborka se vrátila do domu, který zdědila po své zesnulé babičce a šla si lehnout do postele. O půlnoci jí probudilo klepání na dřevěné dveře. Ty otevřela a byla zaskočená z toho, koho vidí- příslušníka Alexandra Luku Orlova.
„Pane? Co tu pohledaváte?" táže se ho.
„Těba." odvětil mladý voják.
„Proč?" má strach z toho, o co mu jde.
„Už odjíždím a těba ztratit nechci." zdůvodnil a pokleknul: „Barborka, budeš moja žena?" zeptal se jí. Jeho slova ona považovala za pouhou legraci.
„Ne." odpověděla mu jasně.
„Proč ne?" chtěl znát důvody jejího odmítnutí.
„Neznám vás, jste cizí." chtěla zavřít dveře, ale on je silně chytnul a pokračoval: „Barborka, prijmi mne. Pojeď se mnou do Petěrburgu. Budeš mít se dobre."
„Ne, já nemohu si vás vzít, ani s vámi odjet do Sovětského svazu. Jsem nezletilá, musím dokončit učiliště a to hlavní- Já vás nechci!" znovu se snažila Barborka zavřít dveře. On však je pevně držel a stále přesvědčoval jí: „Prosím. Chci mít ženušku, která se mi postará o domov, když budu jinde. Nemusíš mne milovat, jen se starat o dům."
„A co mé učiliště?" začala přemýšlet bez emocí.
„Zaplatím ti učitelé, budeš mít nejlepší vzdělání. Prijmi raději sama, nebo těba k tomu donutím." pohrozil jí. Barborka se začala bát o svou čest a tak se rychle rozhodla: „Přijímám vás, pane Orlove. Počkejte na mne, zabalím si to nejnutnější." pronesla se slzami na krajíčku a zavřela dveře. Do malého kufru si dala jen doklady, veškeré peníze a nějaké oblečení a navždy zamkla babiččinu chaloupku. Venku s panem Orlovem nasedli do auta a odjížděli z poválečného Československa.