3.

58 5 1
                                    

Barborka přistoupila do jídelny, kde na dlouhém stole desíti židlemi na každé straně čekala na ní polévka.
„Pojď.” řekl jí Luka sedící na pravé straně stolu.
Ona si sedla a už by jedla, kdyby nebyla fascinována tím, v jakém talíře to jídlo dostala. Byl bílý a okraje měl zdobené modrými růžemi. Dlouho se dívala na ten talíř, dokud jí nepřerušil vojákův hlas.
„Dobrů chuť, Barborka.”
Dívenka na něho pohlédla a odvětila: „Dobrou chuť, Luka.”
Důstojník armády Sovětského svazu se jí zeptal: „Jak se ti ljíbí pokoj?”
„Je hezký, prostorný a jsem ráda, že je propojen s koupelnou.” odpověděla mladá dívka.
„A ljíbí se ti Petěrburg?” upil si vína Orlov.
„Pěkné město, ale...”
„Što? Što ale?” skočil jí do řeči voják.
„Není mi blízké. Ale věřím, že si ho brzy zamiluji a budu se snažit cítit se tady jako doma.” řekla mu na to.
„Jako doma.” zopakoval její poslední dvě slova a usrkl si polévky.
„Luka? Mohu se vás na něco zeptat?” promluvila na něho dívenka po večeři.
„Ano?”
„Co je za těmi rudými dveřmi?” vypadlo z ní. Alexander Luka se na ní vyděšeně podíval se slovy: „To nesmíš vědět. Nikdy tam ty nevkročíš.”
„Proč?” zajímala se.
„Nesmíš!”  křiknul po ní.
„Ale proč? Co přede mnou skrýváte?!”
„Nic!”
„Tak vidíte! Pozítří budu vaše žena, musím o vás něco vědět!” zdůvodnila své otázky.
„Taky že víš.” uklidnil se voják.
„Jenom to, jak se jmenujete a to je málo.” podívala se Barborka do země.
„Na to nemusíš vkročit do té místnosti.” postavil se Luka šokován z jejich první hádky. Vzal její a svůj talíř, ty vložil do dřezu, pak se vrátil za ní a zeptal se: „Što o mne ty chceš znát?”
„Třeba tohle- Kdo jsou vaši rodiče?” odvrátila svůj pohled na něho.
„Já nemám rodiče. Byl jsem vychován v armádě.” odpověděl on.
„A to jste je nikdy neviděl?” zeptala se ho.
„Niet. Što dalšího toužíš vědět?” odvětil a změnil téma.
„Jaké jsou vaše záliby?” ptala se dál.
„Rád graji na klavír, čtu a vzdělávám se v cizích jazykách. A v těch jazykách píši básničky.” svěřil se svými koníčky Luka.
„A ty?” podíval se na Barborku.
„Taky skládám básničky.” odpověděla mu smutně, protože v hlavě právě zněla tyto její verše- Kde můj domov jest?
Proč se musím vdát?
Proč mám tento trest
cizí věci znát
a od své chaloupky se vzdálit?
Co mi ten sňatek má dát?
Bude mne oheň lásky hřát,
či bude jen bolestivě pálit?
„A gráš na nějaký nástroj také?” zeptal se jí.
Ne, ale ráda poslouchám hudbu.” odpověděla mu.
„Kolik je vám let, Luka?”
„Dvacet jedna. Tobě je patnáct, že?”
„Ano.”
„A něco dalšího chceš vědět?”
„Ne, to mi stačí.” vstala Barborka od stolu.
„Dobrou noc.” popřála mu ona.
„Dobrou, Barborka.” odvětil jí a dívka odešla do pokoje.

Tam nemohla usnout, protože si jednak nemohla zvyknout na nové prostředí, za druhé neustále myslela na svého kamaráda Lukáše. Na ten den, kdy před jejíma očima zmizel a už ho nikdy neuviděla. Nevěděla proč, ale vždy, když byla s Lukou se jí v mysli promítla vzpomínka na mladého hocha. A také jí napadaly další otázky ohledně vojákovy osoby- Proč jí odmítá prozradit, co jsou ty rudé dveře? Co je on vůbec zač? A hlavně- Proč se s ní chtěl oženit tak brzy?

Za dva dny byla svatba mladého důstojníka s mladičkou dívenkou. Ráno k ní přišla postarší žena pomoct jí s oblečením šatů. Barborka, jelikož rusky neuměla jen mlčela a kývala, nebo kroutila hlavou, když jí žena něco ukázala a zeptala se: „Da ili niet?”
Po hodině přišel ženich Alexander Luka se slovy: „Je čas, Barborka. Už budeš moja.” a chytnul jí za ruku, nasedli spolu do automobilu a vyrazili na úřad.
„Jsi prykrasna.” zalichotil jí.
„Děkuji vám.” řekla ona.
„Luka, já neumím rusky. Jak mám říct ano a hlavně- jak poznám, že se mne na to oddávající ptá?”
„Neboj sa. Když sa těba zeptá, dám ti signál.” odpověděl jí voják a pohladil jí po ruce, což v ní vyvolalo zvláštní vzrušení.
„A říct mám co?” zareagovala ona.
„Da, nebo můžeš říct niet a utéct.” odvětil Luka a odešel z auta.
„Prosím.” otevřel Barborce dveře a pomohl jí vylézt z vozidla.
Šli spolu do oddávající místnosti, kde za zvuku svatební hudby přicházeli.
Dlouho trval úředníkův proslov o lásce, věrnosti a společného souznění. Následně se v ruštině zeptal vojáka: „Alexandře Luko Orlove, berete si zde přítomnou slečnu Barboru Císařovou za právoplatnou manželku a budete ji milovat, dokud vás smrt nerozdělí?”
„Da.” odpověděl mu Luka.
Stejný dotaz ve stejném jazyce položil i Barborce. „Slečno Barboro Císařová, berete si Alexandera Luka Orlova za právoplatného manžela a budete mu věrná až do konce svých dnů?”
Ona mu však nerozuměla. Teprve až jí Luka chytnul za ruku pochopila, na co se jí ptá a odpověděla: „Da.”
Následně si dvojice vyměnila prsteny a pak došlo k něčemu, čeho se ona bála- první novomanželské políbení. Barborka byla ještě nepolíbená a nevěděla, jak její rty mají na to reagovat.
Když k tomu mělo dojít, její novomanžel jí zašeptal: „Zavri oči.” Ona ho poslechla a začala vnímat, jak se jeho ústa třela o její. Strašně se jí to líbilo. Byla tím uchvácena a na chvíli zapomněla, kdo si jí ten den bral.
Hostina proběhla v jeho domě jen mezi čtyřma očima- on a ona.
„Na společný život.” připíjela si Barborka skleničkou vody se svým manželem.
„Na zdraví.” odvětil Luka.
„Já vím, že to teď nepatří ke stolu, ale jak to bude s mým vzděláváním?” zeptala se ona jeho.
„Od podzimu těba bude navštěvovat súkrommý učitel a bude tě učit jazyky, zeměpravu, přírodopis a dějepravu. Kdyby byl s ním nějaký problém, doufám, že mi o tom povíš.” odpověděl on.
„Děkuji.” usmála se z vděčnosti ona.

Přišel večer a s ním tradice strávení společné noci. Toho se Barborka bála více než toho polibku, protože nikdy nepřišla s žádným chlapcem do fyzického kontaktu. A teď má přijít o nevinnost s mužem, se kterým se zná pouhý týden a už je s ním ve stavu manželském?
Ležela na posteli s rukama položenýma vodorovně, který mělo symbolizovat ukřižování Krista a čekala na Luku. Ten přišel do pokoje, přistoupil k ní a chtěl jí znovu políbit. Ale jakmile spatřil její odpor, políbil raději její ruku.
Když slyšel její nervózní vzdechy, řekl: „Dobrou noc, moja. Spi sladce.”, přikryl její tělo a odešel.
Velikou úlevu cítila dívenka, když to neproběhlo. V klidu tedy zavřela oči a usnula.

Barbora OrlovaKde žijí příběhy. Začni objevovat