Barbora Orlova

2.

Pětidenní cesta byla dlouhá, to bez pochyby. Celé ty dny Barborka spala, protože to bylo jediné, co se dalo v autě dělat. Probudila se jedině, když byla hodinová přestávka na vykonání potřeby a na jídlo s pitím. Teda, jen Orlov se najedl, ona těch pět dní nepozřela ani malinké sousto a celou cestu jen pila.
„Proč nechceš nic k jídlu, Barborka?" ptal se Alexander Luka, když seděli v malé hospůdce nedaleko Kyjevě na snídani.
„Nemám hlad, pane Orlove." odpověděla mu dívenka a upila si čaje.
„Neoslovuj mne pane Orlove. Oslovuj mne Alexander, nebo Luka. Na druhé jméno slyším lépe." požádal jí voják.
V ten okamžik si ona na něco vzpomněla. Vlastně, spíš na někoho. Vzpomněla si na svou první lásku, kamaráda z dětství Lukáše Němce, který pobýval tři domky od Císařů a byl jí největší oporou, když ztratila nejdřív maminku a pak tatínka. Naposledy ho viděla v jedenácti letech, když jí zachránil před nacisty, kteří jí honili po návsi. Lukáš jí schoval u nich v domě a sám se obětoval. Nacisti ho někam odvedli a od toho dne ho Barborka nikdy nespatřila.
Ze vzpomínání na dávného přítele jí přerušil vojákův hlas.
„Vážně nejsi hladná?" ukousl si z krajíce namáhaného chleba.
„Ne." řekla mu Barborka a zadívala se do země.
„Děvuška, musíš něco pojíst." řekl jí Luka a ulomil jí kousek chleba.
„Daj si."
„Nechci, Alexander, děkuji." odmítla jeho jídlo, i když jí strašně kručelo v břiše.
„Barborka, prosím. Alespoň maličko, kousek. Cesta ještě potrvá do večera, nejšpatněji do zítra ráno. Celých pět dní si nic nepojedla." přemlouval jí Alexander Luka Orlov. Ona stále odmítavě kroutila hlavou.
„Barborka." díval se na ní a ten jeho pohled jí říkal: „Dokud si aspoň nekousneš, nehneš se od stolu ani na krok!" Dívka si tedy vzala ten ulomený kousek a snědla ho.
„Děkuji vám, pane Alexander." pronesla, když spolka poslední sousto.
„Za málo. Měli bychom už jet, ať jsme v Petěrburgu brzy." odvětil Luka.

Dvojice pokračovala dál v cestě do Petrohradu. Barborka tentokrát nespala. Nevěděla proč, ale nebyla vůbec unavená. Že by jí ten kousek pečiva posilnil? Ale to jí bylo lhostejné. Koukala se z okna a pozorovala, jak se krajina mění. V myslí si promítala vzpomínky na svého dávného kamaráda, na něhož vzpomínky dávno zavál prach. Byla překvapená z toho, že na něho zapomněla a byla ráda, že si na něho zase po letech vzpomněla. Myslela si na okamžiky ze svého dětství, kdy si s o šest let starším hochem utíkala po louce. Krátce před jejich posledním setkáním jí jednoho jarního dne natrhal květiny a slíbil jí, že až dospěje a vyroste do krásy, vezme si jí za manželku a utečou spolu do jiného města za lepším životem. Samozřejmě, že jí to přísahal v žertu, protože věděl o jejích dětských romantických citech, ale jelikož jí měl rád jako sestru, slíbil jí svatbu.
Barborka byla tehdy malá holčička a uvěřila jeho slovům o tom, že on to cítí stejně. Teď je sice starší, ale už rozuměla, že on to myslel jen z legrace.
„Nad čím sníš?" zeptala se jí Alexander Luka, jenž si všiml její nepřítomné duše.
„Nad ničím, Alexander." stále se dívala do krajiny a nepodívala se na něho.
„Jé, hele! Ještě deset kilometrů a jsme doma." pronesl s úsměvem voják, když spatřil ceduli s nápisem:
Добро пожаловать в Санкт-Петербург, v překladu: „Vítejte v Petrohradu."
„Vy jste doma, ale pro mne to bude jen návštěva." pronesla Barborka, když on nadšeně uviděl své rodné město. Luka na ní otočil svůj pohled. „Proč to tak považuješ? Vždyť se už brzy staneš mojou ženuškou." zeptal se jí a odvětil.
„Ale ne z lásky." řekla si pro sebe, což on uslyšel a zeptal se: „Što?"
„Ale nic."

Na kraji Petrohradu stála veliká vila, jež dívence připomínala časy, které znala z maminčina vyprávění. Časy večírku, noblesy, elegance a svobody- První republiku. Období, kdy muži chtěli mít vedle sebe Lídu Baarovou, nebo Adinu Mandlovou a dámy si nechaly zdát o večeři s Hugem Haasem, či Oldřichem Novým.
Vyndala si z automobilu kufr a procházela se velikou zahradou, kde byl postavený skleněný altánek. Protože jí ale byla zima a chtěla se rychle vybalit, šla za pánem domu dovnitř. Když vstoupila do vily, kromě portrétu vůdce Stalina v jídelně neviděla žádnou jinou připomínku komunismu. V duchu si oddechla, protože se jí socialistické myšlenky nelíbily, ale protože byl vedle ní důstojník armády Sovětského svazu, pro záchranu svého života raději nic neřekla.
Orlov jí doprovodil do jejího pokoje s balkónem, který měl výhled do zahrady a byl propojený s krásnou koupelnou.
„Tu si odkládaj oblečení." otevřel Alexander Luka skříň, ve které byla půlka prázdná a půlka vyplněna jinými šaty.
„Ty další oděvy jsou pro mne?" tázala se ho Barborka.
„Pre těba, Barborka." odvětil jí.
„Děkuji." podívala se na něho a otevřela si svůj kufr, ze kterého si vytahovala věci.
„Pomohu ti." vzal její noční košili a zavěsil jí na věšák. Dívenka zkusila využít příležitost a chtěla znát, proč a hlavně kdy se chce s ní oženit.
„Luka?"
„Ano? Chceš mi něco povědět?"
„Chci znát důvod, proč si mne chcete vzít?"
„Proč niet?"
„To není odpověď, Alexander Luka. Proč mne chcete za ženu?"
„Odpovídat ti nebudu, když už mou odpověď znáš." usmál se Orlov.
„Kdy bude naše svatba?" chtěla vědět hlavně.
„Pozítri."
„Pozítří? Už za tři dny?"
„Chceš jiné datum?"
„Ne, aspoň to budu mít za sebou." pronesla Barborka a vzala si ručník do dlaní.
„Můžete prosím odejít? Chci se okoupat."
„Odchazím, ale v sedm ty choď do jídelny. Bude večerní jídlo." poručil jí voják a odešel z pokoje.
Barborka se v koupelně svlékla, okoupala se a převlékla se do noční košile. Rozpustila si své čerstvě umyté hnědé kadeře, které utřela ručníkem a šla dolů.
Jakmile kráčela ze schodů, všimla si rudých dveří, které chtěla otevřít, ale byly zamknuté. To jí bylo však lhostejné, jediné, co chtěla je se najíst.