Barbora Orlova

12.

„Červené, nebo černé?” ptala se Barborka svého muže, když stála před zrcadlem a vybírala si šaty na tu večerní událost.
„Červené.” odpověděl Luka sedící na židli a prohlížející svou manželku. Ona si toho všimla v odrazu.
„Co si mne prohlížíš jako svatý obrázek?” otočila se na něho.
„Jsi krásná, Barborko. Jako anděl, jenž za mnou vzlétl z nebe.” usmíval se spokojeně Orlov.
„Ty si také nádherný člověk, Lukouši.” zalichotila mu ona, věšák s oblečením si pověsila za zrcadlo a sedla si mu na klín.
„V mládí si byl také pěkný, však dnes máš naprosto senzační postavu.” pochválila mu a dotknula se jeho svalů.
„Tak pracuji na sobě už čtyři roky, co jsem tady.” odvětil jí a něžně políbil jí.
„A jak ses sem vlastně dostal? Nikdy si mi to neprozradil.” vyzvídala.
„Válka mne dostala sem.” odpověděl krátce Orlov.
„To vím, ale jak tebe dostala sem?” chtěla vědět více Barborka.
„Před koncentračním táborem jsem nacistům utekl. Chtěl jsem se vrátit k tobě, miláčku.” pohladil konečkami svých dlouhých prstů její ústa.
„A dál?” zajímalo dívenku.
„Pak mně začali pronásledovat. Já se schoval v lese, kde mne našel jeden starý voják.” vyprávěl Lukáš.
„Nikita Azarov?” pokračovala ve vyzvídání Barborka.
„Ano, byl to on. Však nebyl sám. Byl tam s ním ještě někdo. Ten někdo mne sem dostal.” napínal mladý muž.
„Kdo?”
„Jeho nevlastní bratr, též voják. Jmenoval se Boris Orlov.” odpověděl důstojník.
„Máte spolu stejné příjmení.” vypadlo z ní.
„A víš, proč tak je? Protože on si mne osvojil.” odpověděl on.
„A přejmenoval tě z Lukáše Němce na Alexandera Luku Orlova.” došlo jí.
„Původně jen na Alexandera, ruskou variantu svého pravého jména jsem si v osmnácti dal sám, abych nezapomněl na své kořeny.” opravil jí a stisknul svou dlaň na její.
„Jaký byl vztah mezi tebou a Orlovem?” ptala se ho Barborka.
„Co čekáš, že ti řeknu? Že to byl muž, který ilegálně unesl mladého hocha a pak ho fyzicky týral, aby ho přesvědčil o ideálech komunismu a Sovětského svazu?”
„A nebyl?”
„Nebyl. Byl mezi námi překvapivě hezký vztah. Choval se ke mně jako kdybych byl jeho syn. Narozdíl od mého skutečného otce nechlastal a o mne a své dcery- dvojčata se vážně staral.” řekl Luka.
„A tys ho respektoval jako vlastního?” zajímalo jí.
„Respektoval, dokonce jsem ho měl rád.  Natalia a Nina se staly mými staršími sestrami a dobře jsme spolu vycházeli.” odpověděl jí a dodal: „Dnes se s nima seznámíš, když si neměla tu možnost na svatbě.”
„Ty si své nevlastní sestry nepozval na svou svatbu?” zeptala se nechápavě.
„Pozval, ale ony nepřijely.”
„Proč, Lukáši? Vždyť jste si rozuměli.” zajímala se Barborka.
„Sám nevím proč. Kdyby aspoň napsaly slůvko vysvětlení, ale žádné psaní od nich jsem neobdržel.” odvětil jí a pohlédl zklamaně očima dolů.
„Vidím, že tě to mrzí.” okomentovala jeho smutek dívenka.
„Velice mne to trápí, lásko.” podíval se na ní a pohladil jí po tváři.
„Ani se nedivím. Kdybych měla nějaké sourezence a ti by nepřišli na mou svatbu, hněvala bych se na ně.” chytla ho za ruku Barborka.
„Ano.” povzdechl si Lukáš. Podíval se na kapesní hodinky a řekl: „Tak pojďme se raději upravit a obléci, ne? Za dvě hodiny vyrážíme.”
„To už je tolik?” vstala ona z jeho klína.
„Ano, Barborko.” odvětil jí on a vstanul ze židle. Vzal si oblek a se slovy: „Jdu ze sebe udělat štramáka.” odešel. Před tím jí však dal pusu na tvář a zašeptal: „Sejdeme se za hodinu, možná i dříve.”
„Budu pospíchat, můj drahý.” zašeptala mu zas ona do jeho ucha a oplatila mu políbení po obličeji.

Během půl hodiny už stála před zrcadlem Barborka učesaná a oblečená do společenského šatu a prohlížela se. Přemýšlela nad několika otázkami, které se jí neustále promítaly v hlavě. Proč bydlí spolu se svým manželem v tak velikém domě? Proč jeho sestry, tedy její švagrové nepřijely na jejich svatbu a proč to svému nevlastnímu bratrovi nedaly vědět? Bude se jim ona jako Lukášova manželka líbit a hlavně budou spolu alespoň kvůli němu dobře vycházet? Z jejího přemýšlení jí přerušil příchod
Orlova. Ten byl taky oblečen a upraven. Přistoupil k ní. Chytl jí kolem pasu a otiskl své rty na její čelo.
„Koukám, že už si hotov.” promluvila na něho Barborka a usmála se.
„Jsem, moje milá. A jak vidím, ty také. A sluší ti to moc!” odvětil on.
„Děkuji, tobě taky.” zalichotila mu a políbila ho na rty. Dvojice se otočila zpět k zrcadlu a pokračovala v dívání na sebe.
„Co vidíš?” ptal se své mladičké manželky Lukáš.
„Nás.” odpověděla ona. „Vidím dvě těla, kteří se milují. Dvě duše, které nemohou být bez sebe a dvě srdce, které buší spolu.” dodala a položila mu své ruky na jeho.
„Co tam vidíš ty?” ptala se zase ona jeho.
„Dva lidi, kteří jsou si milenci a dobrými přáteli zároveň. Manželský pár, jenž se zná dlouhá léta, ale i pouhých několik týdnů.” odpověděl on.
„Jsme každý jiný, ale spolu jsme jako jeden.” přidala se k jeho slovům Barborka, jež následně dodala: „A také jako jeden bysme měli už jít.”, čímž nerada ukončila romantický moment mezi ní a jejím Lukoušem.
„Už jdeme.” řekl on a pár šel dolů. Před vilou nasedli do automobilu a vyrazili na večírek.

Před budovou opery si vystoupili a šli společně dovnitř.
„Dobrý večer, soudruhu Orlove.”  pozdravil   Lukáše postarší muž a potřásl mu rukou.
„Dobrý večer, soudruhu Štěpanoviči.” popřál mu také a zeptal se: „Soudružky Natalia Orlov a Nina Orlov jsou tady?”
„Ano, sedí u stolu číslo tři. Váš stůl je  číslo jedna.” odpověděl Štěpanovič.
„Děkujeme, hezký večer.” řekla Barborka a se svým manželem odešli do sálu. Kráčeli k třetímu stolu, kde dvojčata seděla.
„Dobrý večer, sestřičky.” pozdravil dámy Lukáš.
„Luka! No, ráda tě vidím.” potřásla si s ním Natalia oblečená v modrých šatech.
„Nazdar, bratříčku.” objala ho stejně oděná Nina. Nebýt toho, že každá byla jinak učesaná by je člověk nerozeznal. Důstojník armády Sovětského svazu svým nevlastním sestrám představil svou ženu slovy:
„Dovolte mi, abych vám představil svojí čerstvou manželku.”
„Dobrý den, já jsem Barbora.” představila se dvojčatům dívenka.
„Já jsem Nina, klidně mi tykej.” podala jí ruku žena s vlasami sčesanými v drdolu.
„Natalia.” udělala totéž žena s rozpuštěnými blonďatými kadeřemi.
„Těší mne.” usmála se Barborka.
„Mne též.” oplatila jí úsměv Nina. Natalia nesdílela z mladičké manželky jejich adoptivního bratra stejné nadšení jako její sestra a stále se tvářila vážně. Zeptala se Lukáše: „Sednete si za náma?”
„Ne, my máme jedničku.” odpověděl jí on a pohlédl na svou lásku. „Půjdeme?”
„Ano, miláčku. Kdyžtak si k nim sedneme, až bude volné místo.” oplatila mu pohled ona a odešli si sednout za stůl číslo jedna.

Večírek měl hosty pevně v moci. Luka věnoval Barborce každý tanec, každý pohled a každou milostnou frázi, kterou jí šeptal do ucha.
Při dvacetiminutové přestávce mladého muže jiní důstojníci pozvali na cigaretu a kus řeči. On pozvání přijal a řekl své manželce: „Uvidíme se za pět minut, lásko.” „Těším se, miláčku.” odvětila mu ona a šla si sednout za dvojčaty.
„Tak, Barborko, povězte, co vás na našem nevlastním bratrovi přitahuje.” vyzvídala Natalia.
„No, líbí se mi jeho oči a figura. Ale nejvíc si mne získal svou inteligencí a dobrým srdcem.” odpověděla jí dívenka. Zajímat se začala i Nina: „Máš Luku moc ráda?”
„Miluji ho. Je to skvělý muž.” odvětila šťastná ona.
„A co děti? Plánujete?” ptala se dál Nina. Barborka se usmála a mávla rukou. „Určitě, ale ne teď. Chceme si s Lukoušem ještě užít.”
K stolu vstoupil Lukáš a chytnul Barborku za ruku. „Smím prosit?”
„Dámy, omluvte mne.” promluvila na ženy a vstala od stolu.
„Tvé sestry jsou sympatické. Hlavně Nina je milá.” řekla mu při polce.
„Nina byla vždycky zlatíčko, Natálka je taková průbojná. Ale doufám, že si tě i ona brzy oblíbí.” dodal on a pokračovali jak v tanci, tak i vzájemné koketérii.
Z jejich zamilovaných pohledů se dělalo Natalii špatně. Už od toho dne, kdy jejich otec ho přivedl do jejich domu, cítila, že o pět let mladší hoch jí bude stát v cestě k vytouženým penězům a chtěla se ho jakkoliv nenápadně zbavit. Nepodařilo se jí to. S příchodem její ženy to pocítila znova a ještě silněji.
„Natalie? Nad čím uvažuješ, sestřičko?” tázala se Nina svého dvojčete.
„Nad Barborou.” odpověděla ona.
„Proč?”
„Myslíš si, že mne bavilo číst si poslední vůli našeho otce, kde nám on odkázal čtyři chatičky a jemu tu vilu?” pronesla naštvaně.
„No a co? Já jsem na venkově ráda a cenově jsou tvé dvě chaty a vila stejně. A co s tím má společného Barborka?” nechápala Nina.
„Ona mu dříve či později porodí děti a ty pak dostanou ten barák. A naše děti dostanou tu zaostalou chalupu.” zdůvodnila Natalia.
„Kdyby ses o ní starala, nebyla by taková. Možná by pak stála více. A vůbec, nemíchej se Lukovi do vztahu. Podívej, jak je konečně šťastný!” ukázala jí zasněné a usměvavé dvojče.
„Jen se neboj, nic jim neudělám.” uklidnila jí ona navenek.
Událost v deset hodin skončila a hosté se vrátili domů.