Barbora Orlova

10.

Za okny Petrohradu z listnatých stromů začalo opadávat první barevné listí a léto se začalo pomalu měnit na podzim. Počasí bylo chladnější a začalo se brzy stmívati, což působilo smutně, na melancholické lidi dokonce až depresivně. I Barborčinu náladu zasáhla ta proměna jednoho ročního období na jiné. Však oproti včerejšímu vyznání lásky a prvnímu polibku od jejího manžela to byla jen maličkost.
Do jedné ráno nemohla usnout, protože před očima se jí zobrazovala ta ona pro něho důležitá chvíle. Klečel před ní, držel jí za ruku a vyznal se: „Miluji tě, Barborka.” Pak položil její dlaň na své srdce a zeptal se, zda-li ona vnímá, jak jeho srdce buší.
„Ale mé srdce nebuší pro vás.” odvětila ona.
„Ty mňa nemiluješ?” podíval se na ní smutně.
„Já nevím, Luka. Přitahujete mne a zároveň odpuzujete. Líbíte se mi, ale i děsíte mne. Chci vás, ačkoliv se tomu jakkoliv braním.” odpověděla mu ona a vstala ze židle.
„Prosím vás, dejte mi čas na dobu neurčitou. Ale děkuji za krásný večer a přeji vám dobrou noc.” dodala a opustila místnost se slzami na krajíčku.
Nečekala, že se Orlov do ní silně zamiloval. Myslela si, že jeho činy mají jen tento úmysl- postrašit jí a v nejhorším dostat do postele. To se mu zatím nezdařilo, avšak mohlo by, kdyby mu dívenka podlehla.
Štěstí pro ní, že se tak nestalo. Kdyby přišla o nevinnost už při svatební noci, asi by se z toho zbláznila. Aspoň si to myslela.
Poslední, na co myslela, než konečně zabrala byla vzpomínka na manželovo porovnávání se s jejím kamarádem.
„Ale jsme si podobní.”
„Vy a můj Lukouš? Podobní?”
„Proč ne? Porovnej nás sama.” Barborka vstala s fotografií svého kamaráda a začala ho porovnávat s Alexanderem Lukou. Nakonec odpověděla: „Nejste jeden jako druhý. Vy jste Rus, on Čechoslovák. Vy jste manžel, on kamarád. Vy máte vlasy po stranách vyholené, on je má kudrnaté.” argumentovala ona ve svých vzpomínkách a usnula.

V devět ráno, když se probudila si vybavila slova pana učitele. „Válka mne dostala sem. Stejně jako vašeho manžela.” Barborka začala více přemýšlet a napadla jí jedna věc. Co když má Orlov něco společného se zmizením Lukáše? Co když právě on ví, zda její kamarád žije, je zdravý, kde vůbec spí a jestli má co do úst?
Na chvíli to však vypustila z hlavy, protože si uvědomila, že je to pouhý výplod dívčiné fantazie a šla dolů se nasnídat. Její muž už seděl za stolem a jedl.
„Dobré ráno.” popřál jí Alexander Luka.
„Dobré, Luka.” usmála se krátce Barborka a posadila se.
„Udělal jsem volská oka.” oznámil jí.
„Kolik ti jich mám nabrat?”
„Prosím, jedno.” odvětila mu. Manžel jí nabral na talíř nabral a podal jí ho se slovy: „Ať ti chutná, ženuška.”
„Spasiba.” poděkovala mu a vajíčko si položila na chleba. Když si do toho kousla, žloutek se rozprostřel po celém krajíci. Luka se rozesmál z jejího způsobu konzumace volského oka.
„Co vám připadá humorné?” zeptala se ho s plnou pusou.
„Prosím?” nerozuměl jí Orlov. Dívenka spolkla kus jídla a znovu se zeptala: „Čemu se smějete? Tomu, jak jím volské oko?”
„Da, prijde mi to legrační.” usmíval se on a upil si ze sklenky vody. Barborce jeho pobavený tichý smích zněl atraktivně, příjemně a lidsky. Měla pocit, jakoby ho už někde slyšela, však si nedokázala vzpomenout kde.
„A co je na tom, že si dávám volské oko na chleba? Už od malička mi to chutná.” zdůvodnila svůj čin.
„Já vím.” pronesl Luka. Dívenka nechápala. Jak se to o ní mohl dozvědět? Nikdy se jí na oblíbené jídlo neptal.
„Odkud to víte?”
„Jej...” vypadlo z jejího manžela. „Za těch pár týdnů jsme se poznali celkem dobre, Barborka.” zdůvodnil on a nervózně uhnul pohledem. Z toho ona poznala, že jí zalhal. Ale nechtěla mu dělat náboženské kázání, že lež má krátké nohy, že je to hřích a tak dál, jak to znala z domova, když lhala, že byla v kostele a při tom byla s Lukášem.
Její nostalgií přerušilo zvonění telefonu.
„Vy čekáte nějaký hovor, Luka?” zeptala se svého manžela.
„Niet.” zakroutil hlavou a šel do obývacího pokoje. Při tom sám pro sebe říkal: „Už zase musí mne soudruzi otravovat zrovna když jím?”