Barbora Orlova

9.

Celé odpoledne nevykročila Barborka z pokoje. Nemohla uvěřit tomu, že jí její  manžel poprvé políbil zrovna před hodinou zeměpravy. Byla tím pobouřená, ale i příjemné jí bylo dotknutí jeho úst s její tváři. Však i přes zalíbení jí to připadalo odporné, protože ona se ještě nedokázala smířit se svým příjmením Orlova a hlavně s tím, jak se k ní Alexander Luka chová. I přesto že, se snaží působit na povrch charismaticky a snaží se k ní chovat hezky, dívenka každou konverzací dostávala z něho strach, jelikož on se s ní snaží navázat jakýkoliv kontakt. Vždy se mu to podaří.

Tohle si pomýšlela, když si prohlížela fotografie, na kterých je ona jako šestiletá holčička a Lukáš, kterému táhlo na dvanáct. Na obrázku seděla Barborka na houpačce a její kamarád jí houpal a recitoval: „Houpám si svou princeznu v neděli,
když král s královnou odjeli.
Kam to jeli, to nevím,
jen toho svého si hledím.
Ať princezničce se líbí má společnost,
houpám si jí pro radost.”
Když se jí ozvala v hlavě jeho báseň, usmála se a z krabičky na sušenky si vytáhla jinou fotku. Na tomto snímku byl tenkrát patnáctiletý Lukáš sám v společenském obleku a mile se na ní z tama usmíval. Ona si díky tomu připadala, jakoby byl s ní v jedné místnosti.
Dívala se na ten obrázek a řekla si pro sebe: „Ach, Lukouši, kéž bys tady byl se mnou. Strašně mi chybíš.” rozplakala se. Její slza, která upadla na snímek se rozprostřela po jeho tváři.
Koukala se na jeho fotografii do chvíle, než uslyšela hlas svého muže.
„Barborka?” promluvil na ní.
„Prosím?” otočila se na ona na něho.
„Díváš se na obrázky?” zajímal se a vstoupil do jejího pokoje.
„Ano, dívám.” odpověděla mu a podala mu fotografii, která jí dojala.
„Tohle je on.”
„Kto on? Lukáš?”
„Ano, můj nejlepší přítel z dětství.”  usmála se zasněně. Luka si snímek prohlídnul a po chvíli jí ho vrátil s otázkou: „Dnes by mu bylo stejně jak mne- dvacet jedna, že?”
„Ano. To jsem si neuvědomovala.” odvětila mu.
„Ale jsme si docela podobní.” pronesl Luka veselým tónem, což Barborku nepříjemně rozrušilo. Nedalo to však na sobě znát a hrála hloupou.
„Vy a Lukouš? Podobní?”
„A proč ne? Porovnej to sama.” pobídnul jí Alexander Luka.
Dívenka vstala z postele s fotografií svého kamaráda a začala porovnávat svého manžela s Lukášem. Pozorovala oba dva muže od vlasů přes obličej až po postavu. V očích a v rysách viděla určitou podobu, ale rozdíly mezi nimi byli tak velké, že na podobě ubíraly.
„Jsem jeden jako druhý, co?” okomentoval její zvědavé pozorování.
„To tedy nejste!” odmítla jeho tvrzení Barborka.
„Proč myslíš, ženuška?” zvedl nevěřícně obočí a pořád se usmíval.
„Protože jste každý úplně jiný.” namítala ona. „Vy jste Rus, on Čechoslovák. Vy jste manžel, on kamarád.”
„Takové malichernosti?” provokoval jí Alexander Luka.
„Je toho více.” nedala se ona zmást a pokračovala v namítání.
„Například vlasy. Ty máte každý jinak upravené. Vy je máte po stranách vyholené, on je má husté a vlnité.”
„A dál?” nestačily mu její argumenty.
„Dál? Máte každý jinou povahu.” odvětila a vrátila obrázky do krabičky.
„Půjdu se osprchovat.” oznámila mu a vzala si ručník.
„Jistě. Potom se oblékni do růžových šatů. Ty máš v koupelně na věšáku.” odvětil jí.
„A vy potom za mnou přijdete?” ptala se ho ona.
„Ty půjdeš za mnou do ložnice.” odpověděl jí a odešel.

Barborka vstoupila do koupelny, kde se osprchovala, učesala a oblékla se do šatů. Ve svém pokoji si sčesala vlasy do drdolu a odešla do jeho pokoje, kde Orlov seděl za pracovním stolem oblečen do černé košile a svátečních kalhotách. Díval se na stůl a čekal na ní.
„Smím vstoupit?” zaklepala na dveře ložnice, kde se bála vkročit. Alexander Luka své oči přemístil ze stolu na ní. Když jí viděl, jak nádherně vypadá v růžovém šatu, okouzlen tím pronesl: „Jsi krasivaya.”
„Děkuji. Ale neodpověděl jste mi na otázku, zda mám vstoupit.” odvětila mu.
„Už jdu k tobě.” postavil se Luka a šel k ní. Zavřel dveře svého pokoje.
„Pojďme.”
„Kam?” ptala se ho Barborka.
„Uvidíš.” řekl jí on a chytl jí za ruku. Vedl jí po dlouhém schodišti do přízemí. Zastavili se před oněmi rudými dveřmi, kam měla Barborka zakázáno od svého manžela vkročit.
„Co tu děláme? Přece tam nesmím.” nechápala ona.
„Do dneška.” odvětil jí a otočil klíčem v klíčové dírce. Otevřel dveře a dvojice vstoupila dovnitř.
Ta prostorná místnost byla knihovna propojená se společenskou místností.
Barborka byla tou velkolepou podívanou okouzlená, ale nechápala stále, proč se tam do tohoto dne nesměla podívat.
„Krása, že?” pronesl hrdě Luka.
„Nádherné!” zareagovala ona. „Ale proč jsem tu nesměla vkročit, Luka?” zajímalo jí.
„Prosím.” ukázal jí na polici. Dívenka si vytáhla z poličky knihu od německého velikána Johanna Wolfganga von Goetheho s názvem Die Leiden des jungen Werthers, v češtině Utrpení mladého Werthera.
„Kde jste to vzal?” ptala se ho neklidná.
„Vždyť Goethe byl Němec.”
„Ano, ale je to také světový autor. A to není všechno z mé sbírky slavných děl.” řekl jí na to a podal jí další knihu. Jejím autorem byl jiný slavný spisovatel, Brit William Shakespeare. Bylo to drama Macbeth.
„Romea a Julii nemáte ve své sbírce?” zajímala se Barborka.
„Tušil jsem, že se budeš ptát zrovna na toto.” povzdechl si Orlov.
„Proč zrovna toto je tak slavné dílo?” zamumlal si pro sebe. „Jsou i lepší věci na čtení.”
„Jaké třeba?” byla zvědavá dívenka.
„Máj, Kytice...” vyjmenovával básnické sbírky od českých spisovatelů Luka.
„Babička, Divá Bára.” vzpomněla si na romány od Boženy Němcové Barborka.
„Podle ní jsi pojmenovaná.” řekl on.
„Podle Boženy Němcové?” pronesla nechápavě.
„Ona se narodila původně jako Barbora Panklová.” odůvodnil svá slova.
„Teď jsem si uvědomila, že nevím o vás nic a mrzí mne to.” dodala dívenka.
„Dneska máš šanci mne konečně poznat.” odvětil jí a ukázal na malý kulatý stolek se dvěma židlemi. Na tom stolku byla keramická miska s nakrájenými jahodami, dvě skleničky a džbán s vodou.
„Jé.” pronesla Barborka příjemně překvapená.
„Tady je někdo fascinován.” okomentoval Luka její pohled na kulatý stolek.
„Je velice fascinován.” potvrdila mu ona.
Voják doprovodil svou manželku ke stolu a pomohl jí se posadit. Pustil z gramofonu Antonína Dvořáka a posadil se taky.
„Páni, já vážně nemám slov.” řekla ona.
„Je to něco nádherného a velkolepého.”
„Ale tato místnost je jenom pro nás dva. Nikoho si sem nevoď, Barborka.” požádal jí on.
„Přísahám, že to ani nemám v úmyslu. Nezradím vás, Luka.” odpřísahla mu dívenka.
„To jsem rád, ženuška.” usmál se Orlov a nalel jí a sobě skleničku vody.
Dívenka byla zasněná ještě dlouho. Však to z ní opadlo, když si vzpomněla na dnešní polibek.
„Proč jste mne dnes políbil? Co si od toho a dnešního večera slibujete?”
„Jen vyznání citů a dozvědění se odpovědi na svou otázku.” odpověděl jí a vstal se židle. Přistoupil k ní a kleknul si.
„Miluji tě, Barborka.” vyznal se jí Orlov a dal jí ruku na své rychle bušící srdce.
„Cítiš, kak mé serdtse pro těba buší?” zeptal se jí.
„Cítím. Ale to mé pro vás nebuší.” odpověděla mu a svou dlaň si stáhla zpátky k sobě.
„Ty mňa nemiluješ?” nevěřil tomu, co udělala.
„Já nevím, Luka. Přitahujete mne a zároveň odpuzujete. Líbíte se mi, ale i děsíte mne. Chci vás, ačkoliv se tomu jakkoliv braním.” zdůvodnila mu své odmítnutí a vstala ze židle.
„Dejte mi čas prosím k rozmýšlení na dobu neurčitou. Děkuji za hezký večer a dobrou noc.” rozloučila se s ním a opustila místnost, kterou ten den poprvé navštívila.