(PROBÍHAJÍ VELKÉ ÚPRAVY)
Claire Cullenová.
Nebyla adoptovaná, jako její ostatní sourozenci.
Claire byla skutečná dcera Carlisle Cullena.
Když jí bylo deset, její otec zmizel a vrátil se, když jí bylo osmnáct a už jako upír. Poprosila ho, aby ji p...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Vezmi mě s sebou."
°❤️~💚~🌹~💚~❤️°
1648
Mladá osmnáctiletá dívka seděla v pozdních hodinách ve své dlouhé noční košili na posteli a dívala se z okna.
Stále doufala, že její otec, který byl už osm let pryč, se brzy vrátí. Že se vrátí kvůli ní, nebo pro ni.
Zmizel, když jí bylo deset a malá Claire musela zůstat u svých prarodičů, neboť její matka zemřela po útoku zvířete, když jí bylo pouhých pět.
Claire cítila ve svém srdci, že je její otec stále naživu a někde tam venku, a věřila, že se pro ni vrátí. Nebo si to spíše přála.
Ne že by se jí u prarodičů nelíbilo, starali se o ni pěkně, hlavně její babička, neboť děda měl práci. Ale nebylo to ono.
Claire věděla, co bylo prací jejího dědečka. Zabíjel upíry. Byla to jedna celá skupina mužů, kteří chodili upíry lovit a zabíjet je.
Claire se také musela přiznat, že jí jich bylo občas líto. Nebrala je jako monstra. Vždyť se museli nějak živit.
Ano, bylo špatné, že museli zrovna lidmi, ale když nad tím tak přemýšlíte, tak my jsme zase monstra pro zvířata, když je jíme a zabíjíme.
Každý je pro někoho netvor. Netvor je to relativní pojem.
Claire o nich tak nemohla přemýšlet, nemohla o nich přemýšlet jako o monstrech. Nebyla to jejich vina.
Ano, někteří sice zabíjeli i pro zábavu, ale nebyli to všichni.
Claire si musela povzdechnout. Už bylo pozdě, byla unavená a bylo chladno, takže zavřela své otevřené okno a chtěla si pohodlně lehnout, jenže když se otočila ke dveřím, zahlédla postavu.
Představa toho, že někdo stojí v jejím pokoji ji neděsila, protože téměř hned poznala, kdo tam stojí.
,,Tati?" Zeptala se váhavě. Nemohla tomu uvěřit. Hlavně když byla unavená a mohlo se jí to jen zdát. Její mysl si s ní pohrávala.
Když si všimla, že muž stále stojí na místě, posadila se na kraj postele a nechala svá holá chodidla dotknout se chladné a staré dřevěné podlahy.
Pomalu vstala a šla k němu.
Natáhla k němu svou drobnou ruku a položila mu ji na tvář, aby se plně přesvědčila, že tam její otec skutečně stojí.
A opravdu tam stál. Stál u dveří jejího pokoje, ale jeho tvář nebyla tak usměvavá, jakou si vždy pamatovala.
Vzal její drobnou ruku do své a svou dceru si prohlédl. Za osm let z ní vyrostla překrásná dívka, která se podobala svým vzhledem svému otci, ale povahou své matce.
Claire si nemohla nevšimnout jeho chladné kůže, která byla jako porcelán a bezchybná. A když se podívala do jeho očí, setkala se se zlatavýma očima, které svou barvou připomínaly jantar.
,,Ahoj, Claire." Pozdravil ji.
,,Kde jsi byl? Proč si mě opustil?" Začala se vyptávat. ,,Musel jsem. Bylo to pro tebe i pro mě příliš nebezpečné." Odpověděl. ,,Co se ti stalo?" ,,Tvůj dědeček ti jistě vyprávěl o upírech." ,,Ano. Říkal, že to jsou škaredá a odporná monstra, ale já vím, že to u některých není pravda." Řekla a její otec se trochu usmál, než si povzdechl.
,,Claire, jsem jedním z nich." ,,Jak?" ,,Byl jsem na lovu upírů sám a bohužel mě jeden kousl." ,,Ale tvé oči nejsou rudé, jak vypráví dědeček." ,,To protože se živím zvířecí krví."
Claire se usmála a po dlouhé době svého otce objala.
,,Chyběl jsi mi." Zašeptala. ,,Ty mě taky, zlatíčko." Řekl a objal ji nazpět. Bylo to nezvyklé. Naposledy mu byla po pas a teď před ním stála skoro dospělá žena.
,,Vezmi mě s sebou. Proměn mě. Chci žít s tebou. Nechci tě znovu ztratit." ,,Claire, má to i své následky. Například, že nebudeš moci mít děti, nebudeš moci na slunce, budeš chtít pouze krev." ,,Tati, prosím." prosila skoro až zoufale.
Claire nechtěla, aby ji její otec znovu opustil, už ho nechtěla ztratit a ty následky by klidně přijala.
Chtěla jen být se svým otcem.
,,Ale až budeme v mém novém domě. Nemyslím si, že by bylo dobré, kdyby mě tu zahlédl tvůj dědeček."
Claire přikývla a těsně před tím, než vyrazili, si Claire oblékla prosté béžové šaty s vysokým pasem a vynechala korzet a spodničku.
,,Půjdeme?" ,,Ano." Carlisle vzal svou dceru do náruče a poradil jí, aby raději zavřela oči a dala mu ruce kolem krku.
Nebyla to nejdelší cesta, ale dál od města samozřejmě museli být.
Byl to jen obyčejný malinký domeček, který měl jen tři místnosti.
Carlisle svou dceru položil až v pokoji s postelí.
,,Teď to bude bolet, Claire, ale přibližně po třech dnech to přestane, ano?" ,,Mhm."
Když si pohodlně lehla na postel, Carlisle se k ní naklonil a nechal jí malé kousnutí na jejím krku.
