Služtička /BL, Yaoi/

11.

Chtě nechtě, musel jsem Ariho opustit.

Poté, co jsem ho několikrát ujistil, že paní Hutchinsonová je skutečně hodná ženská a nekouše, a rozhodně se nemá čeho bát, jsem to svoje vyplašený kuřátko nechal jí napospas, a vydal se do práce.

Přijel jsem jen o dvě hodiny později, než je u mě normálně zvykem, protože jsem ten ranní sex s Arim musel rozdýchat, vysprchovat se, dojíst palačinky, a hlavně si v klidu dopít svoji kávu. 

Ještě, že se nemusím nikomu zpovídat, například svojí drahé sekretářce Elle, která mi mávala před obličejem štosem papírů a nasupeně mi připomněla jednání s Japonci.

„Ale Elluško," pravil jsem klidně, čímž jsem ji vytáčel doběla, poněvadž ona byla dost velký detailista a puntičkář, který snad nikdy v životě nepřišel ani o minutu pozdě a nesnášela, když jsem ji tak oslovoval, „oni počkají. Protože oni potřebujou nás, ne my je." 

Asi si taky o mě myslela, že jsem nadutý blbec, tak jako většina tady, protože se ušklíbla a rozvážně pravila, že si to jen myslím.

Myslím a vím, usmál jsem se a odkráčel do své kanceláře, vstříc složitému jednání, které mě čekalo zhruba za hodinu. Zase takový idiot nejsem, jak si myslíte, připravený jsem na ně byl dobře a stihl jsem ještě jednu kávu, při které jsem dolaďoval poslední detaily smlouvy a urputně zaháněl myšlenky na vzrušující koupelnové ráno s Arim.

„Konnichiwa, za chvíli jsou tady, jednací místnost je připravená," kráčela Ella ke mně do kanceláře a položila mi na stůl další papíry. A přidala k tomu ještě dlouhosáhlou poučku o tom, jak je japonská kultura specifická, ať si nezapomenu vzít od nich vizitku, kterou si pečlivě přečtu, uložím, a hlavně ať jim proboha nepodávám první ruku, nekoukám jim přímo do očí, a tak dále. Trvalo jí to pět minut, než se vykecala.

Laxně jsem zavrčel, že to vím, ale ona byla taková vždycky. Občas jsem měl dojem, že tu moji nervozitu přebírá na sebe. A vzhledem k tomu, že jsme podobný jednání měli docela často, musel to za těch pár let, co u mě dělala, být pochodující uzlíček nervů. Teda někdy mi tak připadala.

Samochvála smrdí, samozřejmě, ale jednání jsme nakonec zvládli na jedničku, protože když chci, jsem prostě diplomat a neskutečně milý a příjemný člověk. V dravce a parchanta se měním ve chvíli, když jde do tuhýho, a to dnes nešlo.

Další obchodní kontrakt byl navázán, odcházel jsem nad míru spokojen a Ella se nakonec zklidnila. Jsem hodnej šéf, dal jsem jí pro zbytek dne volno, ona na mě vyvalila vyděšeně oči a pak se mě zeptala, jestli nejsem nemocnej.

Občas byla i dost drzá.

Já jsem si volno vzít nemohl a domů jsem se dostal až večer.