Služtička /BL, Yaoi/

36.

Jo, přiznám se, v první moment to byl pro mě šok. Ale nebyl jsem zas tak mimo, aby mi nebylo jasné, že za tuhle firmu se tenhle cucák postavit nemůže. Nedám svoje miliony a reputaci do ruky někomu, kdo sotva vylezl ze školky, a ještě mu teče mlíko po bradě.

„Takže vy?" vydechl jsem a asi jsem nevypadal zrovna přívětivě, protože škrobená tvář si lehce odkašlala a upravila kravatu.

„Ehm, ano, pan Preston...," začal znovu, ale já jsem rezolutně mávl rukou a přerušil ho. 

„Ano, slyšel jsem. Stačí! Jak dlouho jste u pana Prestona a jakou máte praxi?" přešel jsem do útoku. Nebyl jsem idiot, bylo mi naprosto jasné, že kromě obleku a pár paragrafů naučených z knížek mi tenhle kluk nemá co nabídnout.

„Ehm, nastoupil jsem před dvěma měsíci," ošil se právníček přede mnou a znovu se přiškrtil kravatou, „Pan Preston říkal, že mohu získat cenné zkušenosti a vyzkoušet..." zakuckal se, ale snažil se udržet svoji sebejistotu a nabubřelost. S tou jsem ale rychle zametl.

„Ale rozhodně si nebudete nic zkoušet tady," zvýšil jsem razantně hlas, protože jsem ho měl plný zuby, „a svoje zkušenosti si získejte, kde chcete. Ale na mojí firmě se rozhodně učit nebudete," pronesl jsem s ledovým hlasem, a ještě ledovějším obličejem. 

„Vyřídil jste, co jste měl, můžete jít," procedil jsem skrz zuby a mladík s nejistým a lehce vyděšeným obličejem vystřelil ze židle a stejně rychle i z mé kanceláře. Zase takový hrdina to nebyl.

Tak to by bylo. Podpásovka, kterou jsem nečekal a jejíž důvod mi nebyl jasný. Přemýšlel jsem o tom, jestli by mě Eric hodil přes palubu jen kvůli jednomu případu, který mu nebyl po chuti a kvůli tomu, že jsem odešel z jeho večírku. Něco mi v tom najednou nehrálo, ale setkání s jeho nástupcem mělo docela hořkou pachuť.

Vyšel jsem ven z kanceláře a Ella na mě překvapeně pohlédla. „Co je šéfe? Chcete ještě kafe?" zeptala se mě opatrně. 

„Jo," odvětil jsem, „kafe a novýho právníka, prosím." Asi nic nepochopila, ale já neměl chuť jí nic vysvětlovat. Ne teď.

Ericovi jsem se nedovolal a neodpověděl mi ani na esemesku. Měl štěstí, diář jsem měl ten den narvaný k prasknutí a večer jsem byl tak unavený, že jsem neměl ani chuť ani náladu někde ho nahánět a dožadovat se vysvětlení.

Ale tu novinku jsem chtěl říct Arimu. Chtěl jsem, aby měl radost, tedy doufal jsem v to. Chtěl jsem ho vidět šťastného, se zářícíma očima a nevím proč, hrozně jsem od něj chtěl slyšet, že jsem ten nejlepší šéf na světě.

Jenže mi neotevřel dveře. Nevím, jak moc se na mě zlobil, ale zamkl se a neotevřel mi. Chvíli jsem ťukal, ale bezúspěšně. Ari mě dnes nehodlal pustit k sobě. Tu zprávu jsem mu sdělil alespoň přes ty zavřený dveře a doufal jsem, že měl slyší.

Do třetice všeho jsem zkusil zavolat Carin, protože jsem ji od toho večírku ani neviděl, ani neslyšel, ani mi nezvedala telefon.

To se mnou jako nikdo nebude mluvit?

A tu hořkou pachuť, co jsem měl od rána na jazyku, nedokázala spláchnout ani ta nejlepší whisky, co jsem měl doma.