Služtička /BL, Yaoi/

42.

Jít do práce ve stavu, když nespíte a sotva chodíte, to je úděsný.

Ella jen soucitně vrtěla hlavou, když mě viděla a já jí požádal, aby pokud možno na další dva až tři dny zrušila a přeložila všechny schůzky. A taky, aby se poohlédla po nové právnické firmě, která nás bude zastupovat. Navrhla mi, abych rovnou zaměstnal právníka, že mě to vyjde levněji než platit kámoše. Sice to z ní vylítlo, chytla se za pusu a zrudla, ale já se nezlobil. 

Dal jsem jí za pravdu a řekl jsem, ať to zařídí.

Moje tušení bylo víc než dobré. Ranní email z Ericovy firmy mě informoval, že právnická firma p. Prestona nás do budoucna již nebude zastupovat. To byla rychlovka, ale dokázal jsem si představit, na kterém právnickém rameni se včera večer Carin vybrečela. Budiž jim to přáno, oba vlastně mají to, co chtěli. 

On ji, a ona prachy. Nemohl jsem jim vyčítat vůbec nic.

O dvě hodiny později jsem byl doma. Ella mi v diáři udělala volno na tři dny. Tři dny, které jsem chtěl strávit dvěma věcmi. Spánkem a taky tím, že najdu Ariho a všechno, všecičko mu řeknu.

Dal jsem si sprchu a vyrazil jsem do města. Věděl jsem, kde Ari bydlí, ale byt jeho dveří otevřel naprosto cizí člověk. Prapodivná smažka s cigárem v puse a mastnými dredy na hlavě mi sdělila, že tady bydlí a co k**** chci, a vo tom minulým klukovi, co tu bydlel, neví sakra nic. Zabouchl mi dveře před nosem a já se vydal do toho baru, kde jsem se s Arim poprvé setkal. Koukali tam na mě hodně blbě, dobře si mě pamatovali, že jsem to byl já, kdo ho odvedl a neřekli mi skoro nic.

Nechodí tam, neviděli ho už dlouho.

A víc jsem neměl. Jen jeho číslo na mobil, který byl nedostupný.

Asi jsem měl ten den udělat víc, kontaktovat FBI, najmout si detektiva, prohledat píď po pídi celé město, objet všechny bary a ulice, které tady v tom městě jsou. Nedokázal jsem se soustředit a únava mě dohnala leda tak zpátky domů a do postele. Usnul jsem prakticky hned, jak se moje hlava dotkla polštáře a musím říct, že těch pár hodin mi docela bodlo. 

Byly čtyři hodiny odpoledne, když jsem se probudil s bolestí hlavy a strašlivou chutí na hrnek kafe.

Odploužil jsem se do kuchyně, pokusil se znásilnit ten kávovar, se kterým pracovala jen paní Hutchinsonová, a který mi po chvilce vzdoru vyplivl do hrnku nějakou hnědou tekutinu vzhledově opravdu připomínající kafe. Složil jsem se na židli u stolu, zíral do prázdna a přemýšlel, kde je v tomhle domě ukrytá lékárnička s něčím na bolení hlavy.

Paní Hutchinsonová vběhla do kuchyně, v ruce papírovou tašku plnou nakoupených věcí a vyjekla. Pravda, normálně se v tuhle hodinu zrovna v této místnosti nevyskytuju. 

„Tfuj, to jsem se lekla," řekla, postavila tašku na kuchyňskou linku a podívala se na mě.

„No vy vypadáte, šéfe," spráskla ruce a uchechtla se. Jo, vypadal jsem určitě k pohledání, rozdrbaný vlasy, kruhy pod očima, v triku a teplácích. A sprchu by to chtělo.

Soucitně se na mě podívala, takovým tím mateřským pohledem a zeptala se mě, co se vlastně děje. A já jsem najednou před ní nechtěl nic tajit, a tak jsem jí naprosto všechno řekl. 

O Arim, kdo je, a co tu ve skutečnosti dělal. Asi jsem si potřeboval vylít srdíčko.

Upřeně se na mě podívala a pak pomalu pravila. „Můžu vám něco říct, šéfe?"

Kývl jsem. 

„Vy jste ale trouba."