Služtička /BL, Yaoi/

17.

Domů jsem tradičně přijel až večer a když jsem vystupoval z auta, v dáli se zablýsklo.

Jestli se nám mělo blýskat na lepší časy, těžko říct, já si vezl domů práci jako vždy, a měl jsem hlad jako vlk. Paní Hutchinsonová mi připravila výbornou čínu s rýží, další super delikatesa z její královské kuchyně. Vymetl jsem talíř a nechal si přidat. Zeptal jsem se na Ariho a paní Hutchinsonová významně pravila, že k práci se má dobře, ale že se jí asi dost bojí, protože se jí vyhýbá a má strach přijít i na oběd.

„Zvykne si," pravil jsem věcně, popřál jsem jí dobrou noc, protože po večeři umyla nádobí a odcházela do jejich domečku za panem Hutchinsonem. Koukla z okna, její pozornost upoutal blesk, který ozářil potemnělou oblohu. Bouře se blížila, začal se zvedat vítr a soudě dle kapek, které začaly dopadat na okenní parapet, zřejmě bude za chvíli pořádně pršet.

Já jsem šel nahoru, potřeboval jsem sprchu jako sůl. Bodla mi moc, a nalil jsem si i kapku něčeho ostřejšího, abych spláchl tu pachuť po jednání s Erikem. Nějak mi rozmluva s ním dneska nesedla a sám jsem netušil proč.

Sedl jsem si na postel, sklenku s whisky odložil na stolek a pustil jsem se do těch papírů od mýho skvělýho právníka kámoše. Venku to zadunělo a světla v domě zablikala. Pořádná bouřka, sakra. Znova se zablesklo, ale já jsem dění venku nevěnoval nijak velkou pozornost. Bouřky mi nevadily. 

Tedy, mě ne, ale některým osůbkám v domě ano.

„Miky," ozval se od dveří slabounký vystrašený hlásek. Ari tam stál, na sobě tričko, tepláky a modré oči na vrch hlavy. Když se znovu zablesklo, vytřeštěně se podíval k oknu a cukl sebou.

„Ty se bojíš bouřky?" zeptal jsem se ho překvapeně, trošku mě to i pobavilo, a on chrabře zavrtěl hlavou. „Ne, nebojím, jen ji nemám rád."

Věděl, jsem, co asi chce, při dalším úderu hromu nadskočil jako srnka. Přišlo mi to úsměvný, byl vážně roztomilý, jak se tam tak bál, a nevěděl, jak mi říct, že se bojí. Nadzvedl jsem peřinu, v okamžiku byl u mě, a zavrtal se pod ní až po nos.

„Máš moc práce," zahučel za chvíli, schovaný pod peřinou, když viděl, jak zarytě studuju papíry a nevšímám si ho. Řekl jsem mu to, stejně mi koukal přes rameno, co čtu. „Jen chce ze mě vytřískat prachy," přisadil jsem si a když jsem odkládal papír, všiml jsem si, jak se na mě upřeně dívá.

„Miky," řekl mi tiše a díval se na mě, „co když z tebe nechce jen vytřískat peníze. Třeba nemá jinou možnost. Zranila se, nemohla pracovat, třeba musí živit malý děti a nemá na jídlo. Anebo má dluhy a nemůže je splatit, třeba může kvůli tomu přijít o bydlení. Možná nemá jinou možnost, víš. Podívej," natáhl se a ukázal prstem na jednu část papíru, „má veřejného obhájce, zadarmo. Nemůže si žádného dovolit."

Podíval se na mě upřeně svýma modrýma smutnýma očima.

„Zkusil ses na to někdy podívat i z jiný stránky, Miky? Třeba byste se mohli najít nějaký kompromis, ne?"