Služtička /BL, Yaoi/

31.

Parchant jeden.

To bylo první, co mi prolítlo hlavou. Věděl jsem, že s ním Ari zrovna dobře nevychází. Chlastal první ligu, věčně byl jak žmolek a jeho opilecký dýchánky odnášel jak Ari, jak i jeho matka, když ještě žila. Ari o něm moc nemluvil, ale z toho, co jsem tenkrát pochopil, tak hned po škole, jak byl plnoletý a našel si práci, odstěhoval se do vlastního. Či spíš utekl pryč. Nechtěl o něm mluvit, tohle mi řekl, když jsme se poznali a teď mi i něco málo detailů přisypal i Piggy.

Nejraději bych ho zabil. Nicméně, moc času na spřádání plánů na příležitostnou pomstu jsem neměl, protože se otevřely dveře od ordinace a Ari se v doprovodu sestry objevil ve dveřích. Těch stresových situací jsem měl poslední dobou dost a pohled na něj mi fakt zrovna nepřidal.

Ach, bože, co ti to ten hajzl udělal....Ari...

Piggy tak překvapený nebyl, už ho viděl, ale mě se málem podlomily nohy. Levou tvář měl fialovou, nad obočím měl náplast, která skrývala asi centimetrovou ranku, kterou mu doktor na pohotovosti umě ošetřil. Sotva šel, oči červené od pláče a trošku se motal. Sestra nám ho předala s tím, že má v sobě prášky proti bolesti a něco na uklidnění, další si máme vyzvednou v lékárně. Vrazila nám Ariho, recept a práskla dveřmi.

Poslal jsem do lékárny s receptem Piggyho a Ariho jsem usadil na jednu ze židlí v chodbě. Asi mu tam v ordinaci namíchali kvalitní oblbovací koktejl, protože vypadal hodně mimo a chvíli na mě zíral, než mu došlo, že jsem to já.

„Miky?" zeptal se mě nejistě a vypadal, že každou chvíli usne v sedě. Přidržel jsem ho za ramena na židli, aby se mi tam nesložil a netrpělivě čekal na Piggiho. Ten se vrátil během chvíle, v malé taštičce léky, v tváři mírně rudý a celý zadýchaný, jak spěchal, aby nás nezdržoval. Když přifuněl, vrazil jsem mu Ariho kabát a mobil ležící na sedačce, a pomohl Arimu vstát.

Jediné, co jsem chtěl, bylo dostat ho domů a do postele.

Podpíral jsem ho cestou k autu a Piggy funěl o pár kroků za námi.

„Chceš hodit domů?" zeptal jsem se ho, zatímco jsem usazoval mátožného Ariho na přední sedačku a snažil se mu zapnout pás. Piggy za mnou hlesl něco jako že ano, a pak se rychle nasoukal na zadní sedačku. Asi to pro něj byl zážitek, protože si moje auto prohlížel jako svatostánek. Moc času na kochání jsem mu ale nedal.

Léky omámený Ari usnul snad vteřinu po tom, co jsme se rozjeli a já měl čas vyzpovídat Piggyho. Kromě ulice, kde bydlí, jsem chtěl vědět ještě něco jinýho.

Co se to, sakra, vlastně stalo?

„Mluv," zavrčel jsem na Piggiho a ten se mě asi trošku bál, ale nakonec to ze sebe pomalu vysypal.

„Táta po něm chtěl nějaký peníze, tak mu je šel dát," kuňkal tam vzadu nejistě, protože viděl, jak se mračím.

Takže prachy. Jasně, že mě to nenapadlo hned.