Služtička /BL, Yaoi/

30.

Málem se mi podlomily nohy. 

Ari, můj Ari je v nemocnici?

Vycouval jsem ze společnosti Carin a Erika do ústraní, a dalších pět minut jsem z neznámého volající s tlukoucím srdcem a tepajícími spánky tahal další informace. Málem jsem ten telefon pustil z ruky, jak se mi začaly potit nervozitou dlaně.

Ari....bože, co se stalo?

Když se mi z neznámého volajícího rozklepanýho hlásku podařilo vytáhnout, v jaké nemocnici Ari vůbec jen, típl jsem telefon a vrátil jsem se ke Carin a Ericovi.

„Musím jít, omlouvám se," hlesl jsem ve spěchu, zatímco jsem si strkal mobil do kapsy a rychle hledal klíče o auta.

„To si děláš srandu," zasyčela na mě vztekle Carin a z očí jí sršely blesky, „večírek je v plným proudu, teď jsme přišli. Kam jako teď jdeš? Já se chci bavit, rozumíš?"

„Pracovní záležitost," zahučel jsem, už téměř na odchodu, s myšlenkami někde úplně jinde, a ona mě chytla za ruku. „V devět večer? Co máš jako teď za práci, sakra?" pokračovala ve vzteklém syčení a její oči se zúžily do tenkých škvírek. Zrudla vzteky a její obličej měl stejnou barvu jako její šaty. Docela teď ladila, perfektní styling.

„Prostě pracovní záležitost, musím jít," zahučel jsem znova a mrkl na Erica, který se tvářil podobně nasupeně. Jo, holt budu mít u něj další škraloup, tohle už jen tak nevyžehlím.

„Bavte se," pronesl jsem ještě a urychleně zmizel, abych nemusel čelit dalšímu výslechu a rozzuřeným poznámkám a obličejům.

Nasedl jsem do auta, šlápl na plyn a cestou porušil snad deset silničních pravidel, ale v tý nemocnici jsem byl asi za deset minut. Rychle jsem zaparkoval a jako velká voda vlít dovnitř. Ari byl někde hned v přízemí, na pohotovosti, jak jsem vyrozuměl a jedna otrávená a viditelně unavená a lehce podrážděná sestra mě po mém nesouvislém nervním dotazu nasměrovala.

Proběhl jsem chodbou, ani jsem nevnímal, že tam vůbec někdo sedí. „Pan Benson," ozvalo se za mnou a já zabrzdil a otočil jsem se za hlasem. Ze sedačky se pomalu zvedla nevelká postavička. Prohlédl jsem si ho. Jo, tohle byl přesně ten typ, který si asi na škole užil pořádnou šikanu. Menší, zavalitý, obličej mu zdobila malá očka s rozpláclým nosem. Vypadal trošku jako prasátko, a jak jsem se o chvíli později dozvěděl, vlastně mu tak i říkali.

„Pan Benson?" optal se mě znovu, trochu nejistě a já kývl. „Kde je Ari?" vyhrkl jsem ze sebe a kluk mávl rukou ke dveřím. „Tam, teď ho ošetřuje doktor. Já jsem Piggy, teda, tak mi říkají," prohodil a nesměle ke mně natáhl ruku. Tipoval jsem ho na jednoho z těch Ariho dobrých kamarádů a jak jsem později zjistil, byl to docela fajn milý kluk. Stiskl jsem jeho podávanou ruku a rozčileně po něm požadoval další informace.

Piggy se chvíli ošíval a nechtěl mi toho moc říct, ale neúprosně jsem na něj tlačil. Kroutil se jak had a lezlo to z něj jako z chlupatý deky.

„Tak co se mu stalo, hergot," vyštěkl jsem na něj s nervy k prasknutí a možná jsem to trochu i přehnal. Ale z Piggyho konečně vylezlo, co se stalo.

„Zmlátil ho táta, pane Bensone."