43.

552 31 5
                                    

Nezlobil jsem se na ní, že mi to takhle natvrdo řekla, a dokonce jsem s ní souhlasil. 

Jenže i ona na mě viděla, že mi z toho není ouvej. Byla tu se mnou už roky, znala mě i moje nálady. Věděla, že jsem cynik, že je mi spousta věcí naprosto jedno, ale taky věděla, že nejsem zlej.

„Bože můj, tak jste teda na kluky nebo na holky. A neříkejte, že nevíte, v tom jste si snad už jasno udělal," posadila se naproti mně a upřeně na mě zírala.

„Není to lehký, přiznat se," hlesl jsem a zíral do hrnku s tím divným kafem, „a už vůbec není lehký nechat si převrátit život úplně naruby, chápete?" dodal jsem a mrkl na ni, co ona na to. 

Pořád se na mě koukala, v obličeji napětí a otázku, ale nakonec to nevydržela.

„Víte, co si myslím, šéfe?" zeptala se a já si nebyl jistý, jestli to chci slyšet, ale neměl jsem na vybranou. „Budete si muset asi ujasnit, co vlastně chcete...nebo spíš, KOHO chcete," pravila a na to slovíčko KOHO, dala fakt důraz. 

„Takže jestli chcete zpátky svoji snoubenku, vezměte to přes nějaký zlatnictví, kupte tam něco fakt drahýho, doporučuju něco s briliantem a přilezte za ní na kolenou s termínem svatby. No...a pokud chcete JEHO, asi vám budou stačit jen ty kolena a pořádná omluva. Nebo se mýlím?" upřeně se na dívala a já věděl, že v tomhle se neplete.

Ano, polezu po kolenou s omluvou, a rád. Protože jsem trouba, a protože chci Ariho zpátky. Řekl jsem jí to, a paní Hutchinsonová se usmála. „Tak co vám brání, když už jste si to konečně přebral?"

Nevěděl jsem, kde je, nebere mi mobil, stýskl jsem si a paní Hutchinsonová naprosto nevinně pravila, „A to nemá žádný kamarády? Někdo snad musí vědět, kde je, ne?" 

Bože, ta žena byla snad svatá. No jasně, ve všem tom zmatku jsem si nevzpomněl. Piggy, on by mohl vědět, kde Ariho najdu. Vylítl jsem od stolu, dal paní Hutchinsonové pusu na tvář a ona se smála na celé kolo.

„A hlavně ho najděte a doveďte ho v pořádku zpátky," volala na mě nahlas na celý dům s tím, že nám něco dobrého uvaří. 

Dobře jsem si pamatoval, kde Piggy bydlí. Musel jsem si na něj pár hodin počkat, měl o něco přijatelnější byt než Ari, a spolubydlícího ajťáka, co celou dobu křoupal křupky, pil colu, krkal a vypadal při tom svým ťukání do klávesnice počítače tak důležitě, jako by se právě nabourával do počítačového systému NASA.

Piggy přišel domů večer a byl hodně překvapený, že mě vidí. „Já vám to ale nemůžu říct, pane Bensone," vzdychl smutně a odložil si batoh na ošuntělý zelený gauč. 

„Nesmím vám to říct."

Nenechal jsem se jen tak odbýt. „No tak Piggy, chci s ním mluvit, prosím, řekni mi, kde je," prosil jsem ho, ale Piggy jen zarytě kroutil hlavou. 

„Ne, Ari to nechce. Máte svůj život, snoubenku, a Ari....." 

Nenechal jsem do domluvit a rychle mu objasnil situaci minulých dnů.

Zamyslel se a pak se na mě pátravě zadíval. „Jestli je to tak, jak říkáte, tak bych vám to snad mohl říct. Ale musíte mi slíbit, že Arimu neublížíte, že jo, slíbíte mi to? On je to můj nejlepší kamarád a já nechci, aby se trápil, rozumíte mi," zamračil se na mě, ale tahle póza rozzlobenýho kámoše mu prostě neseděla.

Slíbil jsem mu to svatosvatě a Piggy se nadechl. 

„Ari je u otce." 

Chytil jsem se za hlavu. To je to poslední místo, kde bych ho hledal. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude tam. Na místě, které nenáviděl, u člověka, kterého se tak moc bál. 

„On neměl kam jít, o svůj byt přišel, a tady je nás moc. Říkal, že je to jen na přechodnou dobu, než si najde práci," vysvětloval mi Piggy, když viděl můj zděšený obličej.

Znovu jsem slíbil Piggimu, že ho určitě odtamtud dostanu a postarám se o něj, a on mi konečně dal adresu.

A o čtvrt hodiny později jsem už klepal v dalším ošuntělým baráku na ještě ošuntělejší dveře.


--------------------------

Moc bych chtěla poděkovat všem, kteří  tento mini příběh čtou, za vaše komentáře i hlasy, a pozor!  Blížíme se do finále - příští týden se dozvíte, jak to vlastně všechno dopadlo :o)

Služtička /BL, Yaoi/Kde žijí příběhy. Začni objevovat