Služtička /BL, Yaoi/

38.

Jasně, takže takhle to bylo? 

Nebyli na mě naštvaní, vyspali se spolu a teď nevěděli, jak z toho ven. Jak mi to říct, a tak si hráli na mrtvý brouky.

To jsem si alespoň naivně myslel, když jsem jel domů. Najednou jsem už neměl chuť sedět dát v baru a poslouchat další nemístný řeči mých rádoby kamarádů a známých. Zaplatil jsem, dal jsem číšníkovi pořádný dýško, ať má alespoň někdo radost ze života, a vypadl jsem.

Dal jsem si večeři a paní Hutchinsonová cosi brebentila, ovšem cokoliv mi teď řekla, mi šlo jedním uchem tam a druhým ven. Přemýšlel jsem, kde je Ari, a jestli se už zase přede mnou zamkl do pokoje jako včera večer a předevčírem. Poděkoval jsem svojí hospodyni za dobré jídlo a odebral se do pracovny. Zásobu kvalitního alkoholu jsem měl i tam, mohl jsem dokončit to, co jsem začal v klubu.

Zapadl jsem do křesla a zavřel oči. Byl jsem prostě unavený, protože jsem toho v poslední době moc nenaspal. Cítil jsem zvláštní směsici pocitů, velikou hořkost a měl jsem pocit, že se mi najednou všechno začalo rozpadat pod rukama. Můj doposavad klidný a pohodlný život začal připomínat jízdu na horský dráze, ale hrozilo, že hodně brzy vykolejím, vyletím ven a pořádně si natluču.

A abych si vyřešil všechny ty pocity a emoce, co se ve mně poslední dobou praly, musel bych zpytovat sám sebe až do hloubky a do daleké minulosti. Jenže přiznat si některý věci a otevřít svoje nejhlubší, kdesi hluboko zahrabaný a do země zadupaný tajemství všem, to jen tak nejde. Prostě to nejde jen tak. Snažil jsem se najít odpověď už dřív, přičemž jsem zjistil, že na dně láhve s whisky rozhodně neleží, tam najdete leda pořádnou kocovinu, se kterou se musíte druhý den vypořádat.

Nikdy jsem si netroufl vybočit z řady. Vždycky jsem dělal to, co se po mě chtělo. Můj život byl nalinkovaný dopředu, od mládí mě ohýbali jako proutek a nedovolili mi udělat jediný krok stranou. Všichni okolo mě byli spokojení.

Ale já ne. Nebyl jsem spokojený. A nebyl jsem ani šťastný.

Moje minulost, moje tajemství. Jenže teď mě moje minulost začala dohánět, nemilosrdně mě drtila přítomností a začala ničit tu jedinou část mého těla, kterou jsem vlastně nikdy nepoužíval.

Moje srdce.

„Miky?" uslyšel jsem najednou jeho hlásek. Otevřel jsem oči, Ari stál kousek ode mě, natolik jsem se pohroužil do svých myšlenek, že jsem ho vůbec neslyšel přijít. Bože můj, i s tou pořád lehce nafialovělou tvářičkou vypadal tak strašně sexy. Hleděl na mě těma svýma krásně modrýma očima a já byl najednou neskutečně rád, že se nezlobí.

Ari viděl, jak se na něj dívám a nervózně přešlápl. 

„Miky, omlouvám se, asi jsem to přehnal. Vím, jakou máme dohodu, nemám právo po tobě nic chtít. Nezlob se, prosím," řekl potichu, stydlivě a hodně nešťastně, modré smutné oči sklopené k zemi. To byl celý on, omlouval se, i když vlastně neměl za co.

Vstal jsem a popošel k němu. Ne, já se nezlobím, bože, měl jsem chuť padnou před ním na kolena a odprosit ho za to, že ho tak neskutečně trápím.

„Ari," chytil jsem ho za bradičku a chtěl jsem pokračovat. Vzhlédl ke mně, dychtivě. Chtěl jsem mu říct spoustu věcí. Ale nedostal jsem se k tomu.

Protože ve dveřích se najednou objevila nějaká postava a vysoký ženský hlas zaječel moje jméno.