Služtička /BL, Yaoi/

23.

Čímž jsem myslel, jestli mu to řeknu před, během nebo po tom jeho slavným narozeninovým večírku.

Nicméně, protože se mi objevil o dva dny později v kanceláři, rozhodl jsem se, že mu tenhle nestravitelný chlebíček naservíruju, pokud možno hned.

„Cože? Ty ses totálně zbláznil," skoro na mě zařval, když jsem mu oznámil, že se soudit nebudeme, „já už to mám nachystaný, tu babu bych sedřel z kůže. Tyhle zoufalý pokusy z nás něco vytřískat dobře znám. Ani cent by neviděla, lůza jedna," vrčel na mě vztekle. 

Nikdy, nikdy za ty celý léta, co se známe, jsem ho neviděl takhle vytočeného a rozzuřeného jako právě teď.

„Rozhodl jsem se, dohodneme se mimosoudně, pokud na to přistoupí. Domluv to s jejím právníkem," nedbal jsem na jeho vztek a tvrdohlavě si trval na svém. Já taky neustoupím, ani o píď.

Eric docela povážlivě zrudl a očima metal blesky. Jo, docela ho chápu, pro něj to bylo ponížení, a to on absolutně nesnesl. On, takový renomovaný právník a musí se zabývat něčím takovým. Nasupeně se zvedl ze židle a odsekl cosi, že teda jo, a že něco takovýho dělá naposledy.

„V poslední době seš vážně divnej," zavrčel na mě před tím, než mi ukázal záda a práskl při odchodu dveřmi od kanceláře.

Jeho slova mi utkvěla v hlavě, ale začal sem o tom přemýšlet až večer, když jsem, dorazil po dalším šíleným dnu domů. Dnes toho bylo vážně hodně, a já jsem kromě jídla toužil po sprše a pořádným drinku. Usadil jsem se v županu na gauč, pustil televizi, ale naprosto nevnímal, co tam vůbec dávají. Byla to jen směs zvuků a obrázků, který můj mozek absolutně odmítal vnímat.

Takže divnej, jo? Opravdu lidem připadám tak jinej, že v mé přítomnosti rudnou a ztrácí dech?

Tedy, každý z jiných důvodů, pravda.

Z letargie mě probralo až zaťukání. Ari stál ve dveřích, vypadal zase super a kouzelně, a trošku se usmíval. Pokynul jsem mu a on se rychle utábořil vedle mě na gauči. 

„Jsi unavený? Nepotřebuješ něco?" špitl jako vždy. 

Ne, potřeboval jsem jen klid, ticho....a jeho, asi?

„Už je ti dobře?" zeptal jsem se ho a Ari hned pokýval hlavou. Bylo vidět, že má zdravější barvu.

„Je, už je to fajn," uculil se tím svým zářivým úsměvem, ale stejně jsem měl pocit, že v jeho očích ta radost nebyla. Proč jsem měl pocit, že mi něco tají?

„Jak to dopadlo s tou paní," nenechal mě přemýšlet nad hloupostmi a dychtivě vyzvídal nové informace.

„Řekl jsem to právníkovi, bude na tom pracovat," ujistil jsem ho hned vzápětí a snažil se nemyslet na rozzuřeného Erika, který teď zřejmě někde na moji hlavu svolává hromy blesky a všechny biblické pohromy, od sarančat začínaje a tmou tmoucí konče.

„Ty jsi ten nejlepší šéf na světe," zubil se šťastně Ari a přivinul se ke mně. A já si to nechal líbit a moje ujetý chutě a chlípný pudy se hned rozběhly na plný obrátky.

„Já vím," zašeptal jsem mu do ucha, „a dostane nejlepší šéf na světě od své služtičky odměnu?"