Služtička /BL, Yaoi/

45.

Jeho odchod byl doprovázen nadávkami a řevem.

„Jestli se tady ještě ukážeš, ty spratku, tak tě zabiju," slyšel jsem toho ožralu ještě na chodbě, když jsem Ariho táhl za ruku ven. Ještě pár ostřejších slov tam padlo, ale ty už k nám doznívaly jen zdálky. Ari byl statečný, nebrečel, ale měl na krajíčku. Hodně na krajíčku a v autě mu nějaká ta slzička nakonec ukápla.

„Jsem rád, že jsi ho nepraštil," fňukl, když jsem ho vezl k sobě domů. Vlastně – k nám domů.

„Jestli se k nám ještě přiblíží, tak ti to slíbit nemůžu," procedil jsem mezi zuby a rozhodl se, že tohle už nechám být. Nechtěl jsem myslet na to, jak mu ubližoval. Teď už to bude jiné. U mě bude v bezpečí a pohodlí, to bude nejdůležitější. Dám na něj pozor, už mu nikdy nikdo nesmí ublížit.

Ale Ariho trápila ještě další věc. „Miky," vykoktal ze sebe najednou, „víš, jak jsi říkal, že už to bude oficiální, víš, nebude to divný....paní Hutchinsonová..." Asi mu došlo, že objevit se najednou u mě doma takto, bude asi pro další členy domácnosti nemalý překvapení.

„Paní Hutchinsonová? Ta to ví," odvětil jsem klidně jakoby nic a dál se věnoval řízení.

„Jak ví?" slyšel jsem jeho překvapený hlásek vedle sebe.

„Prostě to už ví, řekl jsem jí to."

„Opravdu? A co ti řekla?" zeptal se mě nesměle.

„Že jsem trouba," zasmál jsem se a Ari se začal smát na celé kolo. „A víš že jsi?"

Jo, jsem. Odkýval jsem mu to, ale teď jsem byl alespoň šťastný trouba.

Doma nás tentokrát čekal vítací výbor. Paní Hutchinsonová nás očekávala, celá netrpělivá a když Ariho viděla, vypadala taky pořádně vylekaně. Objala ho a dala mu velkou pusu na tvář.

„Tak tě vítám doma," usmála se na něj a pohladila po tváři, „tady ti bude dobře, chlapče." Pak si utřela oko s tím, že jí tam spadlo nějaký smítko a nahnala nás do kuchyně na výbornou večeři. Ari se snad konečně pořádně bez ostychu najedl a popravdě, já po dlouhé době vlastně taky.

Poděkovali jsme naší hospodyni za výborné jídlo, ona nám popřála dobrou noc, spiklenecky na nás zamrkala a začala uklízet nádobí. Fakt to je svatá žena, jak už jsem říkal.

Konečně jsem si Ariho mohl odvést nahoru. Už žádný pokoj pro hosty, už žádné skrývání a kličkování domem, abych nebyl viděn a spatřen. Ari si odložil batoh na postel, ale popravdě, neměl ani co vybalovat. Měl tam peněženku, ale bez peněz, protože mu všechno, co měl, vzal jeho otec. Pár triček, spodní prádlo a rozbitý mobil. Proto jsem se mu nemohl nedovolat.

„Koupím ti jiný," řekl jsem a Ari rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne, Miky, já si hledám práci, pak si ho koupím," protestoval, a já věděl, že moje peníze nechce a nikdy chtít nebude. Chvíli mi to dalo práci ho přesvědčit, že těch pár věcí, třeba holič, pár kousků nového oblečení a mobil mi rozhodně takovou díru do konta neudělají, a pak mi to třeba někdy může vrátit. Nakonec s tím souhlasil a byli jsme spokojení oba.

A pak jsme si napustili plnou vanu horké vody a strávili v ní minimálně dvě hodiny.