Služtička /BL, Yaoi/

33.

Jo, přiznám se vám, v dalších dnech po té události jsem vážně neměl zrovna moc klidné spaní.

Arimu jsem přikázal, i přes jeho protesty, rekonvalescenci v posteli. Nechtěl jsem, aby se mi zbitý s obličejem hrajícím všemi barvami vláčel po domě, a ještě k tomu uklízel nebo vykonával jakoukoliv manuální práci. Paní Hutchinsonová na něj dohlížela a pokaždé, když jsem se vrátil z práce domů, mi hlásila jeho stav.

„Ani nemluví, chuderka malá, a sotva jedla," spráskla znepokojeně ruce s dalším dotazem, jestli bych tu chudinku neměl zavést do nemocnice. Jak znám Ariho, který má z naší hospodyně permanentní vítr, beztak byl zalezlý celý pod peřinou a koukaly mu jen oči, když u něj byla. Nemohla ho ani vidět, natož stanovit nějakou diagnózu.

Ujistil jsem naši hospodyni, že to fakt nebude nutné, že se brzy uzdraví, ale pro jistotu jsem se ho večer, když odešla domů, šel zeptat.

„Nepotřebuju doktora, Miky," odpověděl mi Ari potichu a jeho hlásek byl opravdu nešťastný. Seděl na posteli jak hromádka neštěstí, potichounku si vzdychl, přitáhl si kolena k bradě a koukal kamsi do tmavého kouta místnosti.

„Tak co potřebuješ?" zeptal jsem se, v marné snaze rozptýlit jeho chmury. Neúspěšně, bylo mi jasné, že na tohle je jen jediný lék. A ten bych mu musel podat já – a já k tomu neměl odvahu. 

Jo, jsem srab.

Nepodíval se na mě, stále zíral kamsi do rohu a jen lehce usmál. „Nic, Miky, jen aby ses na mě nezlobil. Táta jen vyhrožuje, ve skutečnosti by nic neudělal. Promiň, zkazil jsem ti večírek," zamumlal a přitáhl si k sobě peřinu, jako by se bál, co mu na to řeknu.

„Večírek je mi šumák, hlavně, že jsi v pořádku. A znovu ti opakuju, že se nic nestalo," pravil jsem už asi po tisící, a nalijme si čistého vína, oba jsme se vlastně chtěli vyhnout tomu, co bylo řečeno. Ari si to zřejmě nepamatoval, nebo jo a nechtěl se k tomu vracet, protože se styděl. A já proto, že jsem zbabělec. Jenže tam seděl jak spráskaný štěňátko, a já jsem to prostě nevydržel a přitáhl si ho k sobě.

Alespoň na chvíli, než vymyslím, co s touhle situací mám dělat.

Nebo než mi narostou nový koule.

Ari si opřel hlavu o moje rameno a já viděl tu kupu prášků na jeho stolku. Některý věci mi prostě dochází se zpožděním. „Tak proto tě tak často bolí břicho, viď?" zeptal jsem se toho blonďatého klubíčka v mém náručí, které právě kývlo hlavou. Prostě je pořád ve stresu. I když s tím ožralou už nebydlí, pořád se ho hrozně bojí. Kvůli sobě....a teď i kvůli mně.

Vzal jsem ho za bradičku a jeho velké modré oči se na mě upřely. „Nemusíš se bát. Vyřešíme to," usmál jsem se na něj a modré oči zamrkaly na souhlas. Byly by ještě krásnější, kdyby kolem sebe neměly ten fialovo modrý závoj....

Ari měl v očích pořád ten svůj štěněcí výraz, ale trošku mu stoupla nálada, protože najednou jsem měl jeho rty přitisknuté na těch svých a byly tak dychtivé, horké a nedočkavé, že jsem zapomněl na všechno okolo.

Teda....skoro na všechno.