Služtička /BL, Yaoi/

32.

„Neměl tam chodit," zavrčel jsem znovu a dusil v sobě zvedající se vztek. Volant jsem stiskl tak silně, až mi zbělely klouby na rukou.

Piggy, zabořený vzadu do kožené sedačky, jen nejistě pokrčil rameny a pokračoval. „No, on asi neměl na vybranou. Pořád je to jeho táta, že jo. A asi se taky nějakým způsobem dozvěděl o vás. Prej Arimu řekl, že když mu nedá všechny peníze, co má, tak půjde k vám do firmy a udělá tam nějakou ostudu. Toho se Ari hrozně bojí, tak za ním teda šel a dal mu všechny peníze, co měl. Jenže jeho tátovi se to zdálo málo, tak ho zmlátil," soukal ze sebe Piggy a po očku mě sledoval, co já na to.

„Parchant jeden," procedil jsem vztekle mezi zuby. Kdybych nevezl Ariho a jeho kámoše, asi bych to otočil a jel tomu zmetkovi rozbít hubu. Možná jindy.

„Tady bydlím, díky za svezení," hlesl vzadu Piggy a já zastavil. Rychle jsme se rozloučili a já jsem mu poděkoval, že se o Ariho postaral. „To je jasný, je to můj kamarád," usmál se Piggy a zamával nám na rozloučenou svojí tlustou ručičkou. Byl to fakt milej kluk.

Další čtvrthodinu mi trvalo, než jsem se prokousal městem a jeho noční provozem. Ari podřimoval a já se snažil soustředit na cestu, protože myšlenky mi odbíhaly neustále jinam. Zaparkoval jsem před domem. Byla tma, v dálce v malém domku se svítilo, Hutchinsonovi byli očividně ještě vzhůru. Nejprve jsem musel Ariho probudit, šlo to těžko, ale zadařilo se mi, alespoň do té míry, abych ho vytáhl z auta a podepřeného odvedl k domu.

Odemkl jsem dveře. „Miky," zahuhlal Ari a opřel se o mě, pevně mě svírajíc za rukáv saka. Podpíral jsem ho, vtlačil dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Rozsvítil jsem a Ari přihmouřil oči, jak ho ostré světlo zářivek bodlo do očí. Sotva stál na nohou. Vzal jsem ho do náruče.

Dal mi ruce kolem krku, s hlavou opřenou o moje rameno. „Miky," slyšel jsem jeho hlas, „promiň, přidělávám ti starosti," šeptal a pořád se mě pevně držel.

„To nic, hlavně, že jsi v pořádku," hlesl jsem, zatímco jsem loktem rozsvítil světlo v chodbě.

„Miky," zašeptal znovu, a jazyk se mu přitom trošku pletl, „miluju tě."

Málem jsem ho pustil na zem.

Tak tohle jsem fakt nečekal a vůbec netuším proč, ale srdce se mi rozbušilo zase jako o závod. Ale moment – tohle v naší dohodě nebylo. Je pod práškama, napadlo mě v ten moment, totálně sjetý jen blábolí nesmysly. Na druhou stranu, je to stejný s léky jako s alkoholem. Pár skleniček a člověk je upřímnost sama.

„Miky," mumlal Ari, když jsem ho pomalu uložil na postel a snažil se ho převléknout," zlobíš se?"

„Ne, nezlobím," ujistil jsem ho znovu. Jak bych mohl. Po chvilce se mi podařilo ho vysvléknout a s trochou úsilí mu obléct čisté tričko na spaní. Už jen něco potichu nesrozumitelně mumlal a usnul dřív, než jsem ho nadobro uložil do postele a přikryl přikrývkou.

Tu noc jsem proseděl u něj, s načatou lahví whisky a stále nalitým panákem v ruce, jsem sledoval jeho bleďoučkou fialovou tvářičku a hlavou mi svištěla jedna zmatená myšlenka za druhou.

Sakra, tohle přece nebylo v plánu.

A co s tím mám teď jako počít?