Služtička /BL, Yaoi/

27.

Vypadal jako spráskaný štěňátko a mě ho bylo tak líto, že jsem mu dovolil zůstat přes noc u mě.

Vlastně to bylo úplně poprvé, co jsem si ho nechal po sexu v posteli, protože buď jsem ho poslal dolů do jeho pokoje anebo, když to bylo u něj v bytě, jsem prostě odešel. Ale dneska jsem ho chtěl, a to fakt nevím proč, nechat u sebe, což Arimu vykouzlilo na tváři drobounký roztomilý úsměv.

Vypadal vyčerpaně, spokojeně, trošku naměkko a zároveň smutně, jeho oči chtěly něco říct a já měl pocit, že se bojí. Nenutil jsem ho mluvit, když nechtěl, natáhl jsem si na mobilu budík a vysvětlil mu, že musí k sobě dřív, než sem ráno přijde paní Hutchinsonová, což bývalo tak kolem půl sedmé, sedmé hodiny.

„Já vím," povzdechl si tiše drobný uzlíček blonďatých vlasů schovaný pod peřinou a pak se ke mně přitiskl, jak nejvíc to šlo. Cítil jsem jeho ruce na své hrudi a bylo to kupodivu příjemný, asi jsem si to takhle nikdy neužíval. Asi bych si měl vážně sáhnout do svědomí, jo vím, slíbil jsem to, ale necháme to ještě na později.

„Miky," slyšel jsem jeho váhavý hlásek, „až půjdeš na ten večírek, můžu jít ven?" zeptal se mě opatrně a koukal na mě s prosebným pohledem.

„Samozřejmě, nemusíš se mě přece ptát. Jsi tu u mě v práci, ne ve vězení," objasnil jsem mu, jak se věci mají, a že se mě rozhodně nemusí ptát, jestli odsud může vytáhnout paty. Může, tohle není žádná zlatá klec a on není žádný ptáček, kterého bych si přivázal na řetěz, a nedovolil mu se odsud ani hnout.

„Jdeš za kamarády?" zeptal jsem se, protože mě napadlo, že vlastně od chvíle, kdy u mě nastoupil, se odsud nehnul. Nechodil do baru, nechodil za kamarády, a to vím stoprocentně, že jich pár má, a podle toho, co mi říkal, tak to byli jeho fajn kámoši. Takoví ti, na který se můžete spolehnout, když vám je ouvej, znáte to.

Jenže Ari zavrtěl hlavou. „Ne, já...si jen potřebuju něco vyřídit, můžu?" zeptal se znovu a já ho opět ujistil, že určitě. 

„Děkuju," špitl zase tiše a odměnil mě tím svým krásným úsměvem a malou pusou. No není zač, ujistil jsem ho, a viděl jsem, že víc informací z něj asi nedostanu. Neptal jsem se, když mi nechtěl víc říct, viděl jsem, jak se mu klíží víčka a že chce spát.

Očividně si tu chvilku chtěl užít, než ho ráno zase vykopnu z postele, přitulil se ke mně ještě víc a já ho přikryl peřinou pomalu až po ty jeho roztomilý ouška. Zavrtěl se a za chvíli si už pochrupkával, s rukou na mé hrudi, hezky stočený pod peřinou jako kotě.

No jo no, tak, proč bych si tu chvíli taky neužil, nevíte?

Ještě jsem chvíli přemýšlel na tím, co tu dnes proběhlo a co všechno mi řekl nebo chtěl říct, ale nedokázal jsem určit, jestli to bylo důležité nebo ne. A pak jsem si taky v klidu usnul.

Možná sem se ho měl zeptat, kam jde. Jo, měl, vím to určitě.

Kdybych totiž tušil, jaká turbulence v životě mě za pár dnů čeká, a že budu muset brzy udělat to nejtěžší rozhodnutí ve svým snobským načančaným životě, tak dobře bych rozhodně nespal.