Služtička /BL, Yaoi/

9.

Konečně jsem se vysvobodil ze zajetí paní Hutchinsonové, vypadl z kuchyně a zamířil si to za ním. Ari stál pořád ve vstupní hale, ve tváři ruměnec, protože se styděl a vypadal kouzelně. V ruce svíral igelitku, nervózně přešlapoval a rozhlížel se po hale.

„Miky," zašeptal nervózně a já ho popadl za ruku. Vždycky mi takhle říkal a mě se to líbilo, z jeho úst moje jméno znělo tak trochu jinak. Tak nějak víc sexy.

„Pojď, ukážu ti dům," hlesl jsem. Přízemí jsme si prošli vcelku rychle, nakoukli jsme do kuchyně a paní Hutchinsonová nám sdělila, že k večeři bude kuře na kari s rýží. To si nechám líbit a Ari znejistěl. Vedl jsem ho dál, chtěl jsem mu ukázat celý dům. Jednotlivé pokoje v přízemí, decentně i moderně zařízené, i ten pěkný pokoj úplně vzadu, který byl určený pro hosty nebo pro zaměstnance. A ten byl pro Ariho.

Tohle bude jeho království, tady u mě. Ten pokoj byl větší než celý jeho mrňavý odporný byteček, s koupelnou, čistý a pěkný. Strčil jsem ho do dveří a sdělil mu, že tady bude bydlet, tak, jak jsem mu slíbil.

„Vzal sis věci?" zeptal jsem se, Ari sklopil oči a pokrčil rameny. Vyškubl jsem mu tu jeho igelitku, kterou si rukou tiskl k hrudi, ale měl tam jen housku a jedno tričko.

„Já jsem nevěděl, jestli to myslíš vážně," špitl a znovu s ruměncem ve tváři sklopil oči. 

„Ale já to myslím vážně," zašeptal jsem mu do ucha, „dneska večer tě hodím domů, sbalíš se, a už se odsud nehneš. A mimochodem, tady dostaneš i najíst." A Ari přikývl a já jsem byl nadmíru spokojený. Takový ty kraviny, jako byla úklidová komora, to jsme přešli vcelku rychle a já jsem ho teď vedl po schodech nahoru.

Tam byla ložnice, koupelna, prostorný, do šeda vyvedený obývací pokoj, a pracovna. Bylo to takové moje útočiště, vlastně jsem tu spodní část domu ani nepoužíval. Ari byl celý vykulený, rozhlížel se a v tváři měl výraz, jako by se nacházel minimálně v královském paláci.

Nedokázal jsem od něj odtrhnout zrak, byl tak strašně sexy, když se vyjukaně rozhlížel po mé ložnici. Začal jsem přemýšlet, že by vůbec nebylo špatné vzít si dovolenou a nejít dnes do práce. Pak mi došlo, že jsem šéf a dovolenou si brát nemusím. Vždycky, když jsem byl s ním, můj mozek fungoval tak nějak zpomaleně, jako když ve snu chcete utíkat, ale nemůžete a jste pořád na jednom místě. Nebo jako když sedíte na kolotoči, co nechce zastavit a vám už se z té divoké jízdy začne motat hlava.

Nevydržel jsem to. Zabouchl jsem dveře do ložnice, drapl jsem ho za ruku a zatáhl jsem ho do koupelny. 

„Co když někdo přijde?" knikl tiše, a já jsem ho ujistil, že tu není nikdo, kdo by sem přišel. Jsme tu jenom my dva, já a on.

Moje služtička a já, jeho šéf.

Dneska holt přijdu do práce později.