Služtička /BL, Yaoi/

1.

Dneska jsem se probudil brzy ráno.

Hodně brzy ráno, teprve začalo svítat, a ještě dřív, než mi zazvonil budík v mobilu a vytáhl mě do dalšího stereotypního chmurného rána. Vstal jsem, vyčistil jsem si zuby a jen tak v županu jsem si šel na balkón zakouřit. Tohle je moje největší neřest, ale je mi to vcelku fuk. Na něco umřít musím, ne?

Carin, moje snoubenka, mě kvůli tomu drbe prakticky pořád. Nehul, říká mi neustále a mě je to jedno. Můžu si dělat, co chci. Jsem dospělý a mám na to. Kdybych si chtěl koupit opuštěný ostrov a odstěhovat se tam, abych měl od všech klid, tak bych to klidně mohl udělat. Co je mi po kom? Nic.

Ale ne, tak úplně pravda to není. Mám velkou prosperující firmu a tam mám taky spoustu lidí. Prý se jim říká zaměstnanci. A ti se holt na mě spoléhají a já ji holt musím nějak vést, pokud možno tou nejlepší cestou blahobytu pro všechny. Možná ji jednou prodám a za ty prachy, co za ni dostanu, nebudu muset už do konce života hnout prstem. Nehnu ani prstem někde na opuštěném ostrově uprostřed Karibiku. To by byl ideál. Dobrý nápad, toho se musím držet, až budu přemýšlet, kde a jak strávím důchod.

Nestěžuju si, vlastně toho nemusím dělat moc, na všechno mám lidi. Ti, co makají dole, u strojů, sekretářky, náměstky, účetní, ekonomy, právníky, správce. Jo, a taky uklízečky.

No jo, to je ten důvod, proč jsem se tak brzy probudil. Už brzy nastoupí. Dneska sem, do mého velkého luxusního domu, nastoupí moje malý tajemství. Nesnesl jsem, že byl pořád ode mě tak daleko.

Ari, tak mu říkají. Narazil jsem na něj před pár měsíci, když jsem se z nudy a vzteku po nějakým nevydařeným obchodním jednání šel opít do jednoho ze zapadlých barů ve městě.

Ari. Přisedl si vedle mě na bar, úplně náhodou, ale byl jsem to já, kdo ho oslovil. Chvilku jsem měl problém poznat, jestli se bavím s klukem nebo holkou. Měl modré oči, a tak dlouhé řasy a husté řasy, že tohle vykouzlit by nezvládla ani žádná exklusivní řasenka od Mayballine, nebo tak nějak. To měl od přírody, jak mi řekl a kvůli těm jeho očím se mi podlomily kolena. Dokonce ještě víc, než když jsem potkal Carin.

Sakra.

Někdy si říkám, že jsem se do toho baru za ním neměl vracet.