Služtička /BL, Yaoi/

39.

Carin.

V nejnevhodnější chvíli přijít nemohla. Neslyšel jsem zvonek, nic, prostě se najednou objevila ve dveřích a se vzteklým výrazem zírala na mě a na Ariho.

„Miko," zasyčela vztekle, já jsem pustil Ariho bradičku a o krok ustoupil. Ari se zmateně a s úděsem v očích podíval na moji potencionální snoubenku, pak na mě a rozpačitě couvl.

„Raději půjdu," špitl, otočil se zamířil ke dveřím se skloněnou hlavou, snažíc se o to, aby mu Carin pokud možno neviděla do obličeje. Ale v klidu se to neobešlo. Nevím, proč se tu najednou s takovou náladou objevila, ale rozhodně si nebrala servítky. 

„Děvko," zasyčela na procházejícího Ariho a pak se její pozornost naštěstí zaměřila na mě. Ari rychle zmizel a zůstali jsem sami.

„Carin, nech toho," zamračil jsem se a snažil se trošku Ariho bránit, leč neúspěšně. Otočil jsem se, potřeboval jsem pár vteřin na to, abych tuhle situaci ustál. Ale Carin zuřila a hodlala mi to pořádně osladit.

„Ty s tou děvkou spíš, co?" zaječela na mě znovu, tak nahlas, že to muselo být slyšet až dolů v kuchyni. „Spíš, že jo? Ale já jsem tvoje snoubenka, ne ta coura, slyšíš mě." Věděl jsem, proč ječí tak nahlas, chtěla, aby to bylo pořádně slyšet. Aby to slyšeli naprosto všichni.

Nevěděla jistě, jestli ji vážně podvádím, spíš střílela od boku, prostě jen potřebovala rychle najít něco, za co by na mě mohla svalit vinu. Pravda, překvapila mě, nečekal jsem to. Ale když hodí vinu na mě, líp skryje tu svoji. Podvedla mě s mým nejlepším kamarádem a netuší, že to vím. Zatím.

„Uklidni se," zamručel jsem a vytáhl jsem z baru další dvě skleničky, do kterých jsem pomalu nalil whisky. Tušil jsem, že tenhle rozhovor nebude příjemný, snad mi ta sklínka nepřistane v obličeji. Carin ale pít nehodlala, místo toho praštila kabelkou na stůl tak prudce, až mi popadaly složky na zem. Nechal jsem je tam a otočil se k ní.

Její pohled by mohl zabíjet. „Já to tušila, tušila jsem to, Miko," prskala vztekle, „v poslední době jsi divnej, chováš se naprosto nenormálně." Našpulila pusu a oči se jí stáhly do tenkých škvírek.

„Nechovám," odvětil jsem nepřítomně a snažil se uklidnit. Tohle musím ustát v klidu. Ale jak?

„Chováš? I Eric to říká," zaječela a pak se zarazila. Tohle z ní vylétlo raz dva, a asi se lekla toho, co sama teď vypustila z pusy. Nadechla se, naštvaně se na mě podívala a pak si jako by nic vzala jednu z těch nalitých skleniček.

„Takže Eric ti to říkal? Ale nepovídej? Kdypak jsi s ním mluvila," procedil jsem skrz zuby a trošku jsem se tomu musel usmát. Carin se pořád zatvářila, jako že nic, a znovu se na mě úsečně podívala. „No, na tom večírku. Když jsi odešel, dělal mi společnost. Co mu tak asi jinýho zbylo, když jsi mě tam nechal samotnou," zavrčela a napila se. Ale do očí se mi podívat nechtěla, zírala do okna a kamsi do tmy.

„Za ten večírek se omlouvám, Carin, bylo to opravdu důležitý," pravil jsem shovívavě a ona se ušklíbla. Bylo, nebylo, jí to bylo jedno.

Prudce se ke mně otočila a rozhodně se na mě podívala.

„Víš co, to máš vlastně jedno. Já teď chci, aby ses konečně vymáčkl, Miko," řekla pomalu, „chci, abys mi konečně řekl, kdy se vezmeme. Chci termín svatby a chci ho hned."