Cestovatelka [DOKONČENO] ✔

18.

Konečně doma. Tom mi psal, že tu bude za 5 minut tak zrovna čekám na moc známém nádraží. Zrovna jeho vlak přijel tak čekám u lavičky do doby než vystoupí. Hned jak mě vidí tak ke mě přiběhne jako bychom se neviděli věčnost.

,,Tome, co mělo znamenat to jak jsi se hádal s Honzou?" začala jsem na rovinu. ,,No... Honza chtěl něco vědět, ale já mu to asi nikdy neřeknu". ,,A můžu to vědět já?" ,,Nevím jak to vysvězlit". ,,To nevadí prostě mluv od začátku kdy jsem vás přerušila od tý hádky až do teď". ,,No tak dobře. Štvalo mě, že Honza mluvil o tobě jako bys mu patřila a tak jsem se s ním hádal až jsem něco jiného málem řekl. Dával jsem si za vinu, že jsi odjela kvůli mě a na chvíli jsem doslovně zešílel" dořekl a sklopil hlavu. ,,Tome, to není tvoje vina, že jsem odjela. A Honzu neřeš. Nejsem jeho ani nikoho jiného" řekla jsem a objala ho. V tom objetí jsme seděli několik hodin. Než mi zavrněl mobil. Psal mi Maty jak jsem se rozhodla. No s tím, že Tom zítra zas odjíždí tak jsem mu napsala, že mu to neřeknu a ať se nechá překvapit. Na to, co mi odpověděl jsem si nepřečetla ani neodepisovala. Protože jsem šla dělat oběd. Pořád myslím na to, co mi Tom řekl. Zešílel!?! A co málem řekl něco jiného?! Vůbec jsem mým myšlenkám nerozuměla. Byla jsem tak zaražená, že se mi to málem připálilo. No jo já jsem 'šikovná' občas v tý kuchyni. Ani jsem si nevšimla, že přišel do kuchyně. Jo jo moje zpomalený reakce pořád fungujou. I za těch 19 let pořád se to nezměnilo.

Po obědě jsem se Toma začala trošku bát. Byl jiný než ráno. Choval se jinak, ale né jako psychopat, ale nenormálně oproti jindy. Vypadá to jako by zvážnil a měl něco na srdci, ale zároveň se nechtěl svěřit a zároveň to v sobě dusil. Nic mi neřekl. Chtěla jsem to z něj dostat. Tak jsem se ho asi po půl dni zeptala. ,Tome co ti je? Jseš nějakej zaraženej". ,No já... Ti to radši neřeknu". ,,Ne Tome musíš se svěřit". ,,To nejde". ,,Tak mi aspoň slib, že až se vrátíš tak to někomu řekneš". ,,No dobře". ,,Supr" řekla jsem a šla jsem se převlíknout do pyžama a lehla jsem si na postel.

Ráno. V baráku je až nechutný ticho. To se mi nelíbí. Jdu tedy do kuchyně. Nikde nikdo. Ani žádný chrápání. Tak kde je? To už šel? Asi jo, když je tu snídaně a on nikde. Dala jsem si tedy tu vynikající snídani a šla jsem se převlíknout a zabalit do Prahy k Matymu a Domčovi. Na nic nečekám a jdu rovnou na vlak. A pak pár nudnejch hodin ve vlaku.

Zase venku. Jak já 'miluju' to sezení ve vlaku. Samozřejmě, že mám pořád ty klíčky. Tak jsem otevřela a zamířila jsem jim udělat snídani. Je 7:38 tak to ještě spí. No nic udělám jim snídani a počkám na ně. Sedla jsem si do obýváku na gauč a čekala jsem až se vzbudí. Tak asi po hodině přišel Domča. To co jsem slyšela z kuchyně bylo k smíchu. Málem jsem se neudržela. Ani ho nenapadlo jít do obýváku, ne on prostě šel zpátky do pokoje za Matym. Ten už asi byl taky vzhůru a oba šli do kuchyně. Jen jsem slyšela ty údivy a bylo mi zase do smíchu. Ani Maty do obýváku nepřišel. Tak jsou blbí?! No nic jdu je překvapit. Šla jsem tedy do kuchyně a viděla Domču, Matyáš byl ke mě zády. Jen jsem  rychle Domčovi ukázala ať je zticha a přiblížila jsem se k mrakodrapovi. Lekl se mě, ale to jsem chtěla. Hned mě objal, i s Domčou. Měli jsme tam skupinové objetí. ,,Moc jsi nám chyběla" řekl po dlouhém obímání Domča. ,,Vy mě taky" odpověděla a usmála jsem se na ně.

Je druhý den a my jdeme do města nakoupit, protože překvapivě doma nic nemají. Obědy si buď objednáme, nebo něco udělám. Když jsme se vrátili, tak jsme si dali oběd, něco jsme natočili a pak jsme kecali s ostatníma. To by se, ale nesmělo posrat. Přišel tam Vítek a já napsala na mobil, že nebudu mluvit a ostatním z roomky, krom něho, jsem jim to dala vědět, aby nebyli překvapený. Trošku mě pobavilo, když jsem ten zvuk messengeru slyšela až sem.