Cestovatelka [DOKONČENO] ✔

22. Blik

Konečně se probudili Domča. A zrovna kdy jsem dala Matymu a sobě večeři. Bohužel hladový Dominik dostal jen kus suchého pečiva, protože víc nemohl. Matymu jsem dala už normální jídlo, sice neměl oběd, ale to už ničemu nevadilo. Donutila jsem je ležet v posteli. Málem jsem je přivázala k tý posteli. Byli jak malý, ale tak nikdo nemůže za to co se stalo. Odebrala jsem se do pokoje a lehla jsem do postele. Usínala jsem se sténáním rozhléhajícím po skoro celém domě.

Ráno jsem se vzbudila jako první. Udělala jsem snídani a šla jsem jim to dát do pokoje. Ještě spali, tak jsem šla stříhat video. Asi po hodině přišel Vláďa s věcmi a já se na chvilku bavila s Vodopádem. Kluci ještě spali. Tak kdo ví jak dlouho byli včera večer vzhůru. Měla jsem v plánu jet Bratislavy se zajižďkou v Hradci pro věci. Ale zase jsem je tu nechtěla nechat samotné. Ještě nejsou tak úplně v pohodě a ani jednomu nemůžu předat převázání obrazů, protože oboum se hnusí pohles na ty rány, které nejsou nějak malinké. Z mého přemýšlení mě vytrhl zvonek. Byl tam Kuba. ,,Ahoj Kubí pojď dál" řekla jsem a jedním gestem jsem mu ukázala ať jde dovnitř. Šel rovnou do obýváku a já za ním jak ocásek. ,,Tom se zbláznil" začal. Já nasadila nechápající výraz a musela jsem se ho zeptat jak to myslí. ,,Je na psychiatrii a léčí se. Úplně se zbláznil. Prý se málem zabil". ,,Cože?!" ,,Jo, ale víc jak do měsíce ho nepustí. Možná tam bude i dýl". ,,A proč to chtěl udělat?" ,,Prý život nemá bez jedné osoby smysl, to je vše co jsem z něj dostal. Nechapu, koho tím myslel". Hned mi to docvaklo. Rozvítila se mi žárovička. Ten sen. To jak byl v mé přítomnosti klidný a beze mě Honzovi málem ublížil. Všechno mi to krásně do sebe zapadalo. Já jsem tak pitomá, že jsem si toho nevšimla. ,,Asi vím o kom mluvil, ale mám tu menší prácičku. Zařídil mi jí tu Vítek a minimálně ještě týden nepojedu nikam. A to mám naplánovano, že pojedu na Slovensko". ,,Aha tak nic. Emm... Co se tu vlastně stalo?" ,,Pojď se podívat" řekla jsem a zatáhla jsem ho k těm dvoum. Ještě spali tak asi dobrý. Rychle jsem mu ukázala přibližně kde mají ty rány a pak jsme je tam zase nechali.

Kuba je už půl hodiny pryč a Domča se vzbudil. Chvilku jsem mu tam dělala společnost, než se vzbudil i Maty. Chtěla jsem si vyzkoušet, jestli se můžou pohnout. ,,Kluci zvládli by jste se zvednout a dojít do kuchyně a zpátky?! Chci vyzkoušet, jestli už můžete chodit". ,,No zkusit to můžeme" řekl Maty a podival se na Domču. Ten jen souhlasil a oba se posadili bez problémů na okraj postele, ale zvednou se z ní byl pro Matyho nadlidský úkol. Pro Dominika to byla hračka a dokonce došel i do kuchyně a zpátky. Maty jak se zvedl tak se okamžitě posadil a chtěl to zkusit ještě, ale zarazila jsem ho, ať to přes bolest nedělá. Ze začátku protestoval, že to musí zkusit znovu, ale jak si všiml, že Domča se mnou souhlasí tak nic nenamítal a už protestů nechal.
Maty usnul a Domčovi jsem udělala malý oběd a sobě normální. Pořád jsem Dejzrovi vysvětlovala, co se stalo. Pořád to nechápal, až jsem se do toho taky zamotala a pak se následně spustil záchvat smíchu.

,,Konečně je vzhůru ta naše šípková růženka" rejpnul si Domča. ,,Aspoň jsem se dobře vyspinkal zlatíčko" odvrátil Maty a dala jsem mu něco malého k jídlu, protože od nehody moc nejedl a moc jíst nemůže, protože nikdo neví, jak to ty jejich těla vezmou tolik jídla najednou. No nic. Maty dojedl jídlo a zalehli do postele. Až teď jsem si všimla, že Maty normálně chodí. Neřešila jsem to a šla jsem si pro mobil. Nikdo nic nechtěl. Tak dobrý. Nechce se mi nic řešit a jít za nima, ale něco mi říkalo ať tam nechodím tak jsem k nim nešla. Zalezla jsem za počítač a vydala jsem video. Šla jsem do kuchyně připravit jim obědy, aby měli co jíst, když tu nebudu. Udělala jsem asi 4 jídla pro asi 5 lidí, tak mají co jíst, tam mi tu hlady neumřou. Konečně jsem udělala večeři a mohla jsem odejít od tý pitomý linky. Klukům jsem řekla, že budou mít jídlo v mrazáku, že to stačí jen vyndat a dát do mikrovonky.

Uběhl nějaký ten týden a kluci jsou zcela v pořádku. Jsem zrovna na cestě domů za Tobim a chci si zabalit na Slovensko. Vezmu to na 3 dny ke Kláře a pak pojedu k Dankovi. Pár nudných hodin ve vlaku a já konečně vylejzám ven. Začal mě tam už bolet zadek. Rychle jsem navštívila Tobiho a šla jsem domů. Zalehla jsem do postele a čučela na strop.